Aftersun

Dost divné, intimní drama, které je někde na pomezí filmového artu a rodinného home made videa z dovolené v Turecku. Celou dobu se toho ve filmu moc neděje, aby Vás závěrečná „Under Pressure“ scéna uvedla v sérii pochyb, ze kterých ale není návratu. Pravda, ona scéna je hodně působivá, ale stálo velké vypětí se k ní vůbec dopracovat. Vztah otce s dcerou tu Paul Mescal s Francescou Corio hrají poměrně dobře. Rozhodně se tu coby angličtí turisté u moře chovají líp, než většina těch Anglánů, které jsem za život u moře potkal. Ty nenápadné emoce a jinotaje jsem tu ale hodně těžce hledal a musím říct, že jsem se tu musel hodně zamýšlet, abych pochopil, jak je tu ta, na první pohled, nic neříkající filmová nálada vlastně myšlena. Klasický festivalový výjev. (21.02.2023)

Uvědomil jsem si během sledování, že, zjevně stejně jako Charlotte Wells, mám z dětských výjezdů do zahraničních rekreačních center převážně v paměti tu neustálou rozválenost a únavu. Polehávání po křeslech, usínání v autobusech, několikavteřinové otevření očí než se zase propadnete do mělkého spánku. Aftersun prvotřídně pracuje se subjektivním vnímáním cizího prostoru. Přesně ty stejné odstíny světel na těch povědomých instantních předmětech. Nad kompozicí záběrů tady někdo opravdu přemýšlel, viz dlouhý dialog, během kterého sledujeme jenom malou televizi, na které je nejdřív promítán feed z videokamery a když se ta vypne, tak sledujeme ústřední dvojici v černém odrazu obrazovky. Sedačky turistického autobusu mají přesně ty potahy v přesně tom samém odstínu slabého oranžového vnitřního světla, tmavomodrá večerní obloha uzavírá zdánlivě dlouhý den, neútulné pokoje laciného rezortu za nimiž dělníci sestavují lešení nabízejí po setmění pohled na probíhající instantní zábavné aktivity pro dospělé, kterým nikdo moc nerozumí, ale všichni se jich účastní. Dystopické prostředí evropského rezortu s minimem prostoru poznat cizí zemi, zato spoustou prostoru pro to si introspektivně uvědomit, jak jste na kraji propasti. Všechno je to naprosto výstižný, jenomže problém je v tom, když si zvolíte zdánlivě obecně oblíbenou píseň a navážete na ní vyvrcholení celého příběhu, tak 9 z 10 dermatologů se sice dojme a bude to pro ně vrchol roku, ale ten desátý, který ji považuje za vlezlou nevkusnou marmeládu, která ho v hospodě nutí předčasně platit, tak má prostě smůlu. Jinak pro mě ideální kombinace francouzského À l'abordage a amerického C'mon, c'mon. (24.05.2023)

Funkční celovečerní debut režisérky a scenáristky Charlotte Wells dokazuje, že o Paulu Mescalovi diváci rozhodně neslyší naposledy, chválená festivalovka obsahuje spousty zajímavých aspektů, které diváky buďto emocionálně olízne nebo nechá zcela suché. I „tým poražených“ ovšem může ve finále v Aftersun najít dost nosného materiálu…. (12.03.2023)

Jako pohled, kterej jste si coby památku dovezli z dovolený, blednoucí pod náporem prachu a světla kdesi na nástěnce, po dekády bez povšimnutí. A pak, v jednu chvíli - když v místnosti zavládne samota a ticho - se k nástěnce přiblížíte a pod rouškou nostalgie sledujete všechny fotky a útržky a maličkosti ze všech těch míst plných radosti i zdánlivě nekonečný pohody. A když se zrak zastaví na onom zapomenutém pohledu odkudsi, oči se změní ve fontánu smutku a dočasně, asi tak na pět minut, sami sebe utopíte v moři deprese. To je Aftersun, film, v jehož všednosti tkví devastační emocionální jádro. (15.02.2023)

Po Vílach z Inisherinu jsem myslela, že mě momentálně emočně nic tak nezasáhne, ale viděla jsem AFTERSUN... Film, který těžce rozdejchávám. Je to totální emocionální ponor do hlubin našich vzpomínek na rádoby dokonalé rodinné dovolené v turistických resortech, kde na týden nebylo dovoleno nic jiného než se bavit a kde se často formovali naše první a zásadní zkušenosti v životě. Příběh zasažen do tureckého omšelého resortu někdy v 90.letech, kde nenápadně pozorujeme pravděpodobně jednu z posledních dovolených mladého otce a jeho dospívající dcery. Mezi poleháváním u bazénu, popíjením drinků, potápěním a jeden na druhého napojených konverzací se začíná nenápadně prorůstat stín v podobě sžírající deprese otce (v neuvěřitelném podání Paula Mescala.). Snímek je nejsilnější v náznacích, ve skrytých až ukradených pohledech ať už na krásný vztah otce a dcery, vývoje mladého člověka nebo až oživlou, pohlcující bolest otce, který se snaží vše marně polknout aspoň na ten jediný ,,dokonalý“ týden. Aftersun je podle mě jeden z nejpovedenějších debutů, co jsem kdy v životě viděla a píseň Under pressure už bude mít pro každého, kdo film uvidí jiný význam. Běžte na to, dlouho na nic takového nezapomenete… (01.03.2023)