Barva ráje

Jiné hodnocení mě absolutně nenapadá, ty dvojky a trojky, co tady vidím, vůbec nechápu..? Nedávali to někdy v televizi jako náhradu za předem avizovaného Terminátora? Fakt tomu mohl dát dvě pecky někdo z lidí, kteří holdují Majidiho filmům? Ještě 11 minut před koncem to bylo jen o čisté kráse, úplně ve finále to posmutnělo, ale i ten smutek byl logickým a vhodným střípkem do mozaiky, která měla jednoho společného jmenovatele - schopnost hlubokého citu ke všemu živému - lidem, ptákům, rybám, přírodě... Nejen že se mi moc líbilo ústřední téma, nejen že to mělo fantastickou kameru, nejen že byla babička babičkou, učitel učitelem a slepý chlapec senzitivním slepým chlapcem, ale taky jsem se třeba dozvěděl, jak se na íránském venkově staví domy, jak tam probíhají námluvy, a jak nádhernou tam mají krajinu. Přiznám se, že jsem to absolutně netušil... Budu- li mít někdy tu možnost, rozhodně se tam chci vydat. Jako člověk sledující povětšinou mainstreamová média jsem tuto zemi dodnes vnímal jako pouštní krajinu ovládanou fanatickými duchovními, jako součást osy zla (že pane Bushi). Díky Majidimu vidím, že nějací Chomejníové mohou lidi z íránského venkova vnímat podobně jako já - jako nějaké sci-fi postavičky v podivných hábitech, se starostmi a proklamacemi, kterým je pro normálního smrtelníka těžké porozumět. (11.01.2014)

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Pěkná kamera a příroda, citlivě natočeno, k tomu skvělé výkony herců a je z toho krásný film. Ano, jsou tam dětičky, ale prostě tam patří, občasnou kýčovitost odpouštím (scény jsou zde již zmíněny). Moc se mi líbilo vykreslení vztahů v rodině, dcerky byly na druhé koleji, ale přispěly alespoň svou roztomilostí. Mohammad je sice postava, kolem které se točí příběh, ale já se víc soustředila na jeho otce. Boj, který musel vést sám se sebou byl úchvatný. Babička byla též skvělá. Dojemný film, ze kterého jsem necítila snahu docílit dojetí za každou cenu, bo mě nerozplakal:-) Čtyři hvězdy si to ode mě zaslouží, líbilo se mi to víc než Turtles can fly. P.S.: Kubo, díky za doporučení! Nevim, podle čeho jsi usoudil, že je to film pro mě. U zmíněných želv jsem nebyla ta, kdo napálil plný počet:-) No, teď abych zkoukla Children of heaven:-/ (11.07.2011)

Ten, kdo četl Korolenkova Slepého muzikanta, si na tomto filmečku pošmákne stejně jako na knize, ačkoliv se děj odehrává v obou případech někde jinde a jinak. Oba příběhy však spojuje jedno, a to vhled do duše od narození nevidomých, a jak se s tímto handicapem vyrovnává jejich nejbližší okolí... U Korolenka se jedná o Rusko 19. století. V Barvě ráje se vše odehrává v Íránu koncem 20. století... paralely jsou však nadčasové... a jednoho přinutí se hlouběji zamyslet nad podstatou svého vizuálního vnímání světa, které nás občas činí ke světu slepými a v horším případě i hluchými... (04.03.2011)

Silný príbeh, plný emócií a smútku. Je strašné, keď dieťa zavadzia svojmu rodičovi, nehľadiac na to, či je zdravé alebo choré. Len tie choré to vnímajú ešte intenzívnejšie, pretože tej lásky potrebujú viac a keď jej niet, tak je to potom len veľké trápenie... Za najsilnejšiu scénu považujem dialóg chlapca s tým slepým učiteľom tesárom. Tam bola vlastne pár vetami a veľmi emotívne zhrnutá celá podstata tohto smutného námetu. Páčilo sa mi aj prostredie iránskej vysočiny, ktoré spolu s pekným soundtrackom a slušnou réžiou, umne dotváralo chlapcov smutný osud. Slušný nadpriemer. 80/100 (05.06.2017)