Povídka malostranská

Jiří Krejčík byl brán za přísného režiséra, který své herce pořádně mučil k pořádnému výkonu. A taky je to sakra vidět! To je tak parádně zahrané, přirozené a prostě dokonalé. Všichni jsou úžasní, celou dobu jsem se usmíval, jak svojí postavou vyloženě žijí a dodávají jí přesně tu duši nerudovských postav. Ať už Jiří Menzel jako budoucí advokát Krumlovský, který se nastěhuje do podnájmu paní konduktérky, která ho chce svádět - dokonalá Soňa Valentová, nebo další nájemníci domu, Josef Somr (malíř Augusta), Zuzana Fišárková jako jeho žena, Josef Kemr (pan domácí), jeho dcera Otylka jako Jitka Molavcová. Co ale předvádí Rudolf Hrušínský jako nájemník Provazník, který píše anonymy sousedům a přeje jim jen to špatné a vůbec jeho mluvený projev spojený s nenávistným pochechtáváním - to je prostě nejvíc TOP!!!!!!! Poetickou atmosféru Malé strany krásně zachytil a nasnímal Jaromír Šofr, záběry na večerní výhledy nebo noční svítilny a lampy, osvícení místností a rekvizit, až psychedelické a bizarní tváře nájemníků za akváriem rybiček doktora Krumlovskému, které se mu zjevují ve snu, to vše je originální a nápaditá tvůrčí práce tohoto výrazného kameramana. Jeho obrazy malebné doby 19. století hudebně dokreslil - kdo jiný, než mistr na jakoukoliv dobu nejpovolanější - Zdeněk Liška. Povídka malostranská je dokonalá a bezchybná adaptace Nerudovy povídky Figurky. (05.08.2018)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)

Jiří Krejčík nám přinesl velmi krásný pohled do Malostranských domů, na lidičky zde žijící, ztvárněný s velkou laskavostí, nadhledem, humorem, ale i s vážnou tváří. Před našima očima se skládá pitoreskní obraz, velmi věrný své předloze. Některé scény, jako je souboj "gentlenamů" jsou naprosto dokonalé. Bezvadné je také herecké obsazení. Jen mi maličko chyběla u tohoto příběhu poněkud silnější pointa. (27.06.2012)

Základem úspěchu je v tomto případě kvalitní literární předloha - figurky , které Neruda kdysi kolem sebe potkával a kterými zalidnil svoje povídky jsou zajímavé a přitom uvěřitelné. Je fajn, že v tomto příběhu navíc převažují úsměvné situace a komediální prvky nad těmi tragickými - ne vždy je Neruda ve svém vyprávění tak optimistický. Krejčík jeho text solidně zadaptoval a opřel se přitom o silné herecké obsazení. Snad jen s poněkud naivním herectvím Jiřího Menzela mám trochu problém, režírování mu šlo přece jen líp... Celkový dojem: 75 %. (02.12.2009)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)