Karaoke Blues

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

"Čo je s tebou? Chce sa mi z teba spať." "Mám depresiu." "Z čoho?" " Že toľko pijem." "Tak prečo toľko piješ?" "Lebo mám depresiu."     Vo všetkých ohľadoch typický Kaurismäkiho film, či už ide o ten námet so sociálnym rozmerom (hrdinami sú stroskotanci z okraja spoločnosti), alebo o ten pôvabne strohý ľúbostný príbeh. V tomto prípade je ešte takpovediac navyše vložená nástojčivá téma alkoholizmu. Režisérov prístup je nadmieru minimalistický a v tom spočíva z môjho pohľadu aj jeho veľké čaro. Minimalistický je ten veľmi prostý príbeh, minimalistické sú dialógy a minimalistické sú i herecké prejavy (tie sú úplným opakom teatrálneho prehrávania), kde ma najviac zaujala hlavná herecká predstaviteľka Alma Pöysti (Ansa). A v podobnom duchu je i ten suchý sarkastický humor, pri ktorom hraje veľkú úlohu aj samotná fínčina (aspoň tak to ja vnímam - niektoré fínske výrazy mi úplne stačia, v danom prevedení, aby ma rozosmiali). Výborne vo filme funguje i jeho hudobná zložka, pri skvelej Čajkovského "Patetickej symfónii" som ani v najmenšom nemal pocit, že by bola použitá nepatrične, no a dievčenské sesterské duo Maustetytöt ma svojou hudbou doslova opantalo (ďakujem Kaurismäkimu za tento super objav). Inak by ma fakt úprimne zaujímalo, kto vymyslel ten nezmyselný český/slovenský názov filmu a prečo vôbec pociťoval takú potrebu (čo už sa niekomu nepáčilo na názve "Padnuté listy"?). Čo som si pozeral názvy filmu vo všetkých jazykov, tak sme medzi nimi úplnou, a to značne bizarnou kuriozitou.          "Som triezvy ako púštna myš. V Klube anonymných alkoholikov by som dostal vernostnú zľavu." "Čo ťa tak zmenilo?" "Ty. Môžem za tebou prísť?" "Príď okamžite." (31.03.2024)

Karaoke blues patří k těm subtilnějším a niternějším filmům Kaurismäkiho, nejvíc mi asi připomíná Děvče ze sirkárny. Výrazově je to opět setkání se "starým dobrým známým", v tomto ohledu se Aki nemění, přitom ale neztrácí vypravěčský um. Po dlouhých letech tu navíc vrátil Jarmuschovi poctu z Noci na zemi, když cituje jeho The Dead Don't Die. Kinozákusek nejen pro cinefily. (05.11.2023)

Asi nejsušší komedie, co jsem kdy viděla. A vzhledem k tomu za jakých okolností a v jakém prostředí se příběh odehrává, spíš tragikomedie. Spíše než jako film to působí jako absurdní drama a lehce si to představit na divadelních prknech. Je to takové finské Čekání na Godota. S postavami se těžko navazuje nějaký bližší vztah, ale tím, že jsou oba tak zoufalí a osamělí, ale v duši dobří lidé, jim prostě přejete šťastný konec. O největší vřavy smíchu se postarala vedlejší postava Holappova kamaráda, který je mladší než vypadá. Řemeslně to velmi zručně nastavuje z vizuální stránky přesně takovou atmosféru, jakou režisér chtěl a melancholie, stesk a zoufalost, ale zároveň optimismus tu srší na všechny strany. KVIFF 2023 (06.07.2023)

Leckdo možná namítne, že Kaurismäki vůbec nepřišel s něčím novým, že zůstal zacyklený hluboko v minulém století, že jeho příběh nepraktických outsiderů je už x-krát ohraný, že jeho roztomile buranské postavy jsou vyumělkované a dnes už takřka nereálné, stejně jako jejich svět, ale já bych na to opáčil, že na takovéhle příběhy bych se mohl dívat neustále, že přesně to si od Kaurismäkiho žádám, že nic novátorského od něho nečekám a vlastně asi ani nechci, že jeho svéráznou starosvětskou poetiku a oslavu podivínství zbožňuju a že jsem si jeho nový kousek užil tak báječně, jako jsem si v minulém století báječně užíval i jeho starší (a už tehdy ''zastaralé'') věci v klubových kinech. Ale popravdě mě přece jenom docela překvapuje, že tenhle druh poetiky dokáže ještě i dnes zaujmout třeba porotu v Cannes. Tedy samozřejmě příjemně překvapuje. A tuhle sladce melancholickou sesterskou kapelu si jdu hned postahovat a už se těším, až si jí budu pouštět ráno cestou do práce tmavou, studenou, větrnou městskou periferií... (24.01.2024)