Bdelý život

Nepřečetl jsem si o čem to je, a tak jsem čekal něco jako Temný obraz.. Víc jsem se spést nemohl. Pro mě nekoukatelné a nejenom proto, že z filozofů mě vždy bolela hlava, ale taky je zde jeden problém...musíte mít stejnou drogu jakou měl Linklater, když to natáčel. Protože pokud si vezmete jinou, může se stát, že film zcela špatně pochopíte. Ze začatků jsem si fakt myslel, že to je parodie, pak jsem pochopil, že to myslí vážně. Abych tomu ale jen nekřivdil, tak např. filozofující šimpanz byl dobrý. A zcela geniální byla scéna kde byl Ethan Hawke a Julie Delphy, která jako by navazovala na film Před úsvitem. Takhle nějak vypadá inteligentní romantika: "miláčku nechceš povědět co si myslím o Kantově teorii globálního aspektu, povidej zlato, to je tak vzrušující". (31.01.2016)

Pastva pro oči, utrpení pro uši. Na animaci je znát, že vznikla zpracováním filmového záznamu – na takovou dynamiku a přirozenost pohybu žádným klasickým postupem jen tak nedosáhnete. A kdyby Linklater svoje ovečky netlačil do filozofie a nechal je plácat třeba o počasí, baseballu nebo ženských, nemusel by divák ztrácet pozornost hledáním duchaplné jehly v kupách slovního sena. (02.02.2005)

Když mrknete do galerie a uvidíte zpracování, tak vás hned asi trkne film Temný obraz, pokud jste ho stejně jako já viděli dříve. Sním či bdím? je vpravdě vizuálně velmi podobný a navíc vznikl o 5 let předtím a pod taktovkou stejného režiséra Richarda Linklatera, který dokonce i dělal zábavovku s Jackem Blackem, a to Školu ro(c)ku. U nás je asi tohle ne tak profláklý snímek, ale rozhodně stojí za pozornost. Nejedná se ani tak o klasické pojetí příběhu, ale o takový výlet za hranice snů. Postavy přicházejí, rozmlouvají o vnímání reality a zase odcházejí. Celé to působí jako taková snová sekvence scén, které se vynořují z čista jasna a stejně jako postavy se opět rozplynou. Nemohl jsem se na začátku ubránit pocitu omáčkoidních monologů, protože kadence slov a myšlenek je v nepřetržitém proudu, ale postupně jsem se na film naladil. Ani bych neřekl, že by forma zvítězila nad obsahem. Ovšem je pravda, že bez ní by to nebylo tak zajímavé a brouka do hlavy mi Sním či bdím? tolik nenasadilo. (17.11.2014)

Taká na prvý pohľad jednoduchá vec ako je ľudský život. A toľko pohľadov, uhlov, dojmov, názorov, toľko nálad, toľko filozofii. Snová rozprávka v ktorej preplávajú obrysy osôb zdelujúc nám každá kúsok mozaiky ktorá sa nedá poskladať, ale cítiť a žiť ju. Richard Linklater je jedna z mojich filmových spriaznených duší, chápe SILU kvalitného dialógu a stvoril nadčasové umelecké dielo, alebo akýsi (Ako tu písal Traffic) dialóg s divákom vyžadujúci vlastné uchopenie, vlastnú interpretáciu. A teraz dovoľte, idem snívať :) (16.12.2013)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)