Už tu nežijeme

(Ne)závislé vzťahovky nie sú moc moja šálka kávy, ale toto sa veru podarilo. Excelentný herecký štvoruhoľník na čele s Laurou Dern, výborná nevtieravá muzika a hlavne skutočné emócie, ktoré tak veľmi chýbali podobnému (ale strojovo chadnému) Closer. 90% P.S. Mattyho definícia nezávislého filmu pobavila :) (21.11.2007)

Skvělé komorní drama o prohození manželských párů mezi přáteli. Co je k tomu vedlo, když ke všemu mají malé děti a vlastně celkem spokojený život? Někdy ho mít můžete a šťastní nebudete, tak jako excelentní Laura Dern a Mark Ruffalo, kterým sekunduje Naomi Wats a Peter Krause. Když nemáš štěstí, nemáš ani lásku. Jo. (24.12.2012)

Americký nezávislý film zpravidla poznáte podle toho, že se v něm řeší nedořešené rodinné vztahy, dospělí lidé po sobě křičí kvůli jiným dospělým lidem, všichni všechny strašně nenávidí a přitom se vlastně milují a celé je to stejně jenom o sexu a penězích. Méně známí herci v podobných filmech účinkují, aby se stali známějšími, ti známější, aby nám dokázali, že umí také hrát, nejenom se usmívat do objektivů fotoaparátů. Právě snaha něco dokázat je vlastní snímku Johna Currana. Spočívá v tom jeho největší síla i slabina. Snahou o co nejsyrovější zachycení rozpadu dvou manželství připomíná nějakou evropskou „intelektuálštinu“, akorát zde jde více o tělo než o duši. Evropská „intelektuálština“ to ovšem není, pouze jí chce být, což je nejpatrnější na „hlubokých“ scénách, kdy hlavní hrdina běží lesem, do toho vidíme prostřihy na jeho soulož s milenko a slyšíme znepokojující hudební tóny. Způsob, jakým Curran příběhu dodává hloubku není ani trochu nápaditý a ačkoliv natočil přesně takový film, jaký se od amerického „nezávisláka“ očekává, je to film chladný, odtažitý a pohřbívající veškeré umělecké ambice paradoxně přílišnou ambiciózností. Asi to má působit sofistikovaně, režisér mne však nedokázal přesvědčit, že si takto na něco sofistikovaného jenom nehraje. Ne všude platí „méně je někdy více“, ale zrovna u podobného námětu nepochybně ano. Kéž by tvůrci zůstali u metafory se semaforem, coby věcí či pocitem, jenž nám brání pokračovat v bezstarostné cestě životem. A okamžitý rozjezd nemusí být vždy tím nejvhodnějším rozhodnutím. Curranovi by neuškodilo, kdyby více důvěřoval svým hercům a nabídnul jim více scén „zadumaně sedících a mlčících“, jejichž síla by pak rozhodně nespočívala v intenzitě křičených vět. Přitom všechno, co herci měli zahrát, zahráli skvěle. Hlavně obě ženské představitelky; „Lynchova herečka“ Laura Dernová má však stejně jako Naomi Wattsová tu nevýhodu, že její postava je příliš nevýrazně napsaná a nejspíš ani nebudete vyvíjet nějakou snahu, abyste si jí zapamatovali. Kolik podobně nešťastně zamilovaných žen jsme již mohli vidět? Desítky? Stovky? Naprostým vyredukováním výstředností se postavy sice stávají věrohodnějšími, avšak zapomenete na ně bezprostředně po zhlédnutí (tuto vět bych prosil vytesat na svůj náhrobek :). Už tady nežijeme (proč taky) se utápí v šedi nevýraznosti po stránce obsahové, stejně tak formální. Není to film nezdařený, ví, co chce říct a říká to globálně stravitelným způsobem a navíc… na Naomi je opravdu moc pěkný pohled (čím to, že jsou všechny Australanky tak krásné a talentované?). 70% (29.10.2007)

Dala bych víc, ale mohlo by to někoho přimět se na tenhle film kouknout - a to bych nikomu nepřála. Máte-li depku, ještě se vám zkvalitní, nemáte-li, hupnete do ní. Že já si raději nečetla noviny - třeba o tom, jak proruští separatisti na Ukrajině odvážejí kamsi trosky havarovaného ptáčka ... é - totiž letadla... a na místo havárie nepouštějí žádné cizácké mezinárodní vyšetřovatele, asi aby tím podpořili fakty svoje tvrzení, že boeing sestřelili Ukrajinci... Sakra, není v tom nějaká logická chyba? Anebo "ministr" Strelkov (odborník přes čerstvost mrtvol) - co tvrdí, že cestující jistě už byli několik dní mrtví, než s letadlem havarovali - nekoukal on se náhodou nějak moc náruživě na seriál Sherlock? Jo. Připadala bych si jako v blázinci, což by mě jistě rozveselilo.... (21.07.2014)

Už v Barevném závoji jsem měla dost potíže s Curranovým zdlouhavým a podle mě trochu těžkopádným stylem, ale dobrý, tam se mi to docela hodilo k ospalýmu tropickýmu prostředí. V tomhle příběhu to bylo spíš na překážku a brzdilo to i herce, který se jinak do jednoho umějí skvěle odvázat. Fakt mě nebaví sledovat neustálý záběry na tekoucí vodu v doprovodu otravný hudby, kdy se děj odvíjí šnečím tempem, postavy jsou totálně odcizený divákovi a celý to ve mně budí chuť sednout si s níma do obejváku, popadnout notes a přeptat se, jaký z toho mají pocity. Tenhle styl rodinného dramatu fakt ne, díky - kdo ví, možná mi to víc sedne, až mi bude táhnout na čtyřicítku a manžel se zabouchne do mojí kamarádky, ale jak se znám, v takový situaci bych si pustila spíš Kill Bill :-) Když psychoanalýzu, to se poohlídnu radši u Begmana! (15.07.2011)