Signál

Ono to nakonec není až tak strašně špatné, jak to vypadá ze začátku. Jenom musíte přetrpět  první dva k uzoufání nudné díly. Divné rodinné psychodrama o psychicky totálně vyšinuté matce a její malé přechytralé hluché holčičce se ve druhé půli minisérie jako mávnutím kouzelné hůlky Harryho Potrata promění v apelativní sci-fi moralitu a konec je vypointovaný přímo mistrovsky. A to, že dnešní svět se nachází v nejhorších sračkách od 2. světové války, je prostě fakt. (20.03.2024)

Koniec bol možno pre niekoho neuspokojivý, no mne sa celkom páčil, aj keď zomrieť pre to by bol asi dobrý fail. Seriál bol dosť nudný, takže záver sa nevymyká celému priebehu. Téma signálu je síce zaujímavá, no ta vata okolo sa snažila byť zbytočne komplikovaná. Cele to chcelo byť niečím viac ako v skutočnosti bolo. Stačilo by tomu asi 2h vo filme a bolo by to možno o chlp výživnejšie. (31.03.2024)

Za minisérií, která má překvapivě jen čtyři části, tentokrát stojí němečtí tvůrci, ale zcela podle tvůrčích standardů Netflixu. A tak tu máme další mix různých témat ze starších filmů. Hned první motiv sci-fi příběhu „Kontakt“ (1997) upoutá pozornost, a to tajemný signál z vesmíru nesoucí nějaké informace. A to je vše. Příběh už je na to vymyšlený jiný. A jako obvykle ve dvou dějových liniích. V té hlavní s událostmi na Zemi a jako retrospektiva nad Zemí na Mezinárodní vesmírné stanici, známé pod zkratkou ISS, a v návratovém modulu. Myšlenka příběhu možná nezní účelově, ale je jasná. Plně se tu pracuje se starou známou xenofobií. Proč lidstvo reaguje tak skepticky na vše, co je cizí a hlavně neznámé? Vědci si již mnoho let kladou otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život. No jo, ale co když takový život jednoho dne přiletí na Zemi? Bude přátelský, nebo nepřátelský? Jak se lidstvo zachová, když o takovém životě nikdo nic neví? Na politické frontě je to jasné. Koneckonců je to zde dokonce přímo uvedeno: „Zná někdo nějaké příklad, kdy by se nějaké společenství státu ujalo epochálního problému a našlo nějaký rychlé a chytré řešení? Každý by udělal to co vždycky. Jít na jistotu. Vyhnout se nebezpečí a zajistit si znovuzvolení. A to bez alternativy.“ A právě o tom to ve své podstatě celé je. Každý zvládá očekávanou událost jinak. Takže pokud jde o motiv ze snímku „Blízká setkání třetího druhu“ (1977), závěr je sice poněkud skeptický, ale z realistického hlediska to ani jinak dopadnout nemohlo. Moralizující myšlenka o lidstvu a lidskosti, která samozřejmě ke konci zazní, je tedy cílená, ale spíše se zase rychle z diváckého povědomí vytratí. Co se týče výpravy a vizuálních efektů, není co vytknout. Co je však tragické, je tempo a z něj plynoucí neskutečné množství hluchých míst. Scénář by vystačil na celovečerní film o délce něco málo přes dvě hodiny. Na celkovou stopáž čtyř hodin se toho děje příliš málo, takže umělé natahování z toho dělá spíše nezáživnou nudu. Zvláště retrospektiva vyznívá jako naprostá zbytečnost. Atmosféricky se to sice dotýká hranic umění, ale pokud zbytečně se vlekoucí děj nezaujme už v první části, zůstane se jen u otázky: K čemu to vlastně všechno bylo? (19.03.2024)

Tohle jsem prostě nedal, skončil jsem po 2 epizodách. Němčina tomu nesvědčí vůbec, i když já dodržuji pravidlo vždy v původním znění, pokud možno. Je to nuda až na půdu. V poslední době jsem měl v životě magorů dost. Když už mám udělat mysteriózní psycho, tak to musí vzít do ruky Lynch. Provar & ztráta času. (12.03.2024)

Ok, zase půjdu proti proudu, když řeknu, že závěrečná pointa je super a hodně, HODNĚ aktuální a díky ní zvedám hodnocení ještě o jednu *. Jen možná škoda, že nestačil klasický celovečerák, protože 4 hodiny jsou na tenhle scénář fakt moc. První dvě převážně vztahové epizody se opravdu fest táhnou a umí, i navzdory hezkému barevnému obrazovému vizuálu, typickým netflixáckým natahováním uspávat. Poté se dají věci více do pohybu a tehdy umí Das Signal i slušně napínat. (10.03.2024)