Panika v Needle Parku

Přeci jen jsem čekal víc. Možná trochu více emocí, trochu víc špíny, trochu víc dramatu. Al Pacino, ač zahrál opět samozřejmě na výbornou, je zde téměř nepřetržitě hladce oholen a jako feťák moc nevypadá. Což mi přijde u člověka na heroinu, který se živí tak jako on v tomto filmu, trochu zvláštní. Čekal bych nějaké mrtvoly, předávkování, přinejmenším opravdové absťáky, protože takhle vypadá závislost na heroinu jako takový menší problém, se kterým se dá celkem normálně fungovat... Což je samozřejmě úplně mimózní představa. (28.06.2015)

Alova feťácká vstupenka do světa velkého filmu. Nejkrásnější smažka navždy, tohle charisma netrumfne nikdo, zasloužený výtah ke Kmotrovi, absolutní herecký koncert už na startu, v časech, kdy nás mnohé ještě nikdo neměl ani v plánu. Syrové, ryzí, nekompromisní. Love story, kterou nedostaneš z hlavy. (30.08.2021)

Bez přehnané audiovizuální stylizace směrem k realitě. Žádná hudba, výrazný okolní hluk zesílen i oproti dialogům, občas úmyslně neostré, ve vyprávění zkratkovité vynechávající zbytečné povídání a vysvětlování. Syrová realita doby, v které mohl kdokoliv spadnout kamkoliv a jen těžko se vyhrabat. Vedle atmosféry jsou úžasní i herci, bez výjimek, protože vynikající dvojice Pacino-Winn (druhý film v kariéře pro oba) je doplňována malými postavičkami, kterými bych věřil, že byli 99% času pod vlivem. I ta láska vedle té závislosti tam má své místo a svou temnější tvář. Reální, ale obyčejní lidé v neobyčejném filmu. (05.03.2011)

Onehdá nám na kalbě ve Flower City došel chlast. Když se dopila i Alpa, spiritus dilutus z lékárničky a největší mozky začaly přemýšlet, jak re-naturovat denaturák, zažili jsme si všichni krušný chvilky. Nicméně Aleš Pacička dojel na kole k benzince a tak jsme to do rána vydrželi. Nicméně po shlídnutí Needle Parku chápu, že tahle storka se asi nezfilmuje, rozhodně ne tak dobře. (05.07.2013)

Bůh pomoz Bobbymu a Helen. ♥♥♥ Drogovým filmem číslo jedna pro mě i nadále zůstávají My děti ze stanice Zoo, přesto jsem se do Paniky v Needle Parku okamžitě a zcela zamilovala, ovšem z úplně jiných důvodů. "Děti" vnímám víc jako sebereflexivní a ironické a pracující na vytvoření komentáře ke společenskému problému, kdežto "Panika" nabízí hluboký ponor do svých postav a věnuje se jejich osobní proměně na základě vývoje okolností. Oba filmy si v sobě nesou silný pocit dokumentárnosti, který je ale zároveň výrazně vypravěčsky tvarovaný. "Děti" jsou víc jako rekonstrukce s naturščiky, kdežto "Panika" je inscenací velkého dramatu se soustředěnými herci. Oba filmy mají ve svém jádru lásku a vztah mezi mužem a ženou, ale zatímco Detlef prohlásí, že Christiane nikdy nemiloval, tak Helen na Bobbyho čeká. A když upustím od srovnávání, tak vedle zcela spektakulární hlavní dvojice (ani to snad neumím popsat jinak, než že co dělá Kitty je geniální a co dělá Al je geniální) mě v "Panice" mě ještě velmi odrovnaly dvě perfektní vedlejší postavy: hmatatelně slizký bratr Hank a andělsky manipulativní policajt Hotch. Hodně mi vyhovovala vypravěčská zkratka, která vypouštěla nepodstatné situace a soustředila se na konkrétní detaily. (29.08.2016)