My deti zo stanice Zoo

Pro diváka, který má již několik podobných snímků za sebou, je to stále stejná pohádka... Žádné překvapení, žádný údiv, jen stále stejné kroucení hlavou nad inteligencí mladých lidí, kteří si dobrovolně ničí život. Jakápak je to potom síla se vším skončit, když jsem dost slabý na to, abych začal? WTF a mrazení se nekonaly. Faktem ale je, že Uli Edel to zmáknul dávno před Dannym Boylem a dalšími, kteří se pokusili věrně zachytit problematiku tvrdých drog - za to mu patří ohromné plus. Herecký výkon hlavní představitelky byl mrazivě autentický, tu holku museli nalévat alkoholem, nebo nutit šňupat koks :)! Drsné, přesvědčivé, DEPRESIVNÍ, ale lehce zařaditelné a tím pádem paradoxně ne tak silné. (23.10.2011)

Na úvod bych měl asi napsat, že knihu neznám. Hodně lidí, který četli knihu, tady píšou, že film je zmatenej, nedává smysl a bez knihy by se vůbec neorientovali v ději. Já tenhle pocit neměl. Několik menších trhlin ve scénáři bych sice našel, ale pro celkový vyznění filmu podle mě nešlo o nic zásadního. Kdybych znal knihu, možná bych měl jinej názor. Asi je v tomto případě neznalost knižní předlohy výhodou. Ale neřešíme tu knihy, ale filmy, takže zpět k filmu. Film mě dostal svou atmosférou (pro někoho z Jižňáku je sídliště v Západnim Berlíně přecejenom trochu bližší, než New York nebo Chicago), hodně mě překvapili herci (zejména Natja Brunckhorst v hlavní roli byla naprosto přesvědčivá) a našlo se tam několik opravdu silnejch scén, který si budu asi dlouho pamatovat. Vadil mi akorát poněkud useknutej konec... K_A_MK_A_M: Samozřejmě, že se dá herák i šňupnout. Dostane se na sliznici a následně do krevního oběhu. Akorát je nájezd asi o něco pomalejší, než když se to střelí rovnou do žíly. P.S. Už jsem si přečet i knihu. Film je oproti knize hodně osekanej, ale hodnocení nechávám. (27.12.2009)

Ač patřím do skupiny lidí, kteří nesrovnávají remaky a ani knižní předlohy, u filmu My děti za stanice Zoo se tomu nemůžu ubránit. Ještě teď cítím ten stísněný pocit, nevolnost, strach z přicházejícího absťáku, bezmocnost matky a deprese, které mi knížka každou kapitolou přivodila. Bohužel filmu se to podařilo jen z části. Deprese mi nepřivodila situace ústředních hrdinů, ale spíše jejich mateřština, která mi vyvolala vzpomínky na moje hodiny německého jazyka a paní Fellerovou, která si jistě v mládí musela též prožít podobný osud, jinak si její povahu nedokážu logicky vysvětlit. Raději ale na tyto kruté vzpomínky zapomeneme a vrátíme se k chudákům feťákům. Od pouhého „Chci to jen zkusit“ až po těžké „Přestanu, nebo umřu“ nás film provede nekompromisně jako v knize osudem 14-leté holčiny, která se kvůli svému chlapci a partě stane závislou na heroinu. Ale bohužel se mu za ty dvě krátké hodiny nepodaří nás zasvětit do všech tajů tohohle osudu. Na jednu stranu nemám co vyčítat, protože filmu se podařilo pořádně mi zvednout žaludek a v hlavě mám stále Christiane a Detleva, i přes tu osekanou verzi (to se mu vyčítat nedá, i když zamrzí), ale u knížky jsem prostě měla divočejší pocity. Přeci jen má u mě film jedno velké plus, dostala jsem díky němu chuť si knížku znovu přečíst :o) (21.06.2010)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)

V podstatě stále dokola řešící dilemata. Brát, nebrat, když už beru, přestat, nepřestat. Je to v podstatě vlastně nepochopitelné, každý z těchto "dětí" minimálně tuší, co se skrývá na konci, nicméně touha z poznání, potřeba se vyrovnat, možná i láska, může člověka k tomuto dohnat. Naprosto reálné a detailně autentické prostředí můžu s přimhouřenýma očima považovat za kvality snímku a čtyři hvězdičky jsou u mě spíše vydřené. Předloha je jasně daná a příběh je bohužel jen jeden z tisíce, který může být použit jako varování. Film je určitě smutný a nejsmutnější jsou ty detaily. Například, že matce situace dojde až ve chvíli, kdy dceru najde ležet v koupelně, což bohužel ještě není ten dostačující důvod k radikálnímu zásahu. I když se Christiane v dobrovolné odvykačce doslova vyblije z podoby, získá obdiv a možná i inspiruje své "přátele", nepomůže to nikomu. Ve filmu jsou skvěle vystiženy role, které každý feťák obměňuje podle toho, jak se mu to hodí. Nechybí tu jistá zodpovědnost a starost o druhé, přátelství i láska. Ovšem závislost je silnější než všechny tyto dobré a jediné kladné vlastnosti, které se ve filmu objevují. Prostě marnost a mizérie. (10.09.2012)