Pomaľované vtáča

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Ze všech výhrad, které k Ptáčeti mám a které se týkají snad všech složek filmu kromě zvuku a kostýmů, zmíním jen jednu - podivný, nefunkční rytmus. Ptáče prý odkazuje k staré kinematografii, prý k Vláčilovi, Kachyňovi, Tarkovskému, Klimovovi. Ale jděte. Je to naprosto dokonalý představitel současného "festivalového stylu", který se vyvinul nepochopením, ale přesto napodobováním Hanekeho, Dardennů a kluků z Rumunska. Ptáče je vyprávěno jako každý druhý "festivalový film" a průvodním jevem je právě kodrcavý rytmus spojený s neschopností vést diváka k nějakému hlubšímu uvažování nad dějem nebo čímkoli jiným. Divák si prý vše domyslí sám, jenže v tom filmu není podnětů, které by nebyly jen banální, není herců, kteří by zavadili o dojem autenticity, snad kromě Dyblika a Peppera (a toho koně). Neurážejme Vláčila, Kachyňu, Tarkovského, ale hlavně, HLAVNĚ, v tomto konkrétním případě hlavně neurážejme Klimova srovnáváním jeho sofistikovaného expresionistického díla s připrdle mondénním Nabarveným ptáčetem. (13.09.2019)

Překvapivě mírné. ___ Byl jsem vděčný za kameru, za obraz bolestně nevratné proměny chlapce, za situační podmíněnost toho, čemu říkat dobro a zlo. Nejsem vděčný za schematický postup za takovým sdělením, za epizodicky roztříštěnou strukturu filmového času ani za těch několik málo scén s dialogy - působily na mě prkenně. (11.11.2019)

„Jen jez. Budeš potřebovat sílu.“ Jenže kolik síly je potřeba na přežití? Všechen ten mediální poprask, mezinárodní úspěch či „vybrakování“ Českých lvů…potvrzuju, z velké části zasloužené. Stejně jako k podařenému Tobruku Marhoul povolal osvědčené harcovníky, ať už Smutného (kamera), Hudce (střih), duo Rejholec-Čech (zvuk), Rovnou (kostýmy) či Strangmüllera (masky), a na řemeslné kvalitě (která je srovnatelná se současnou špičkou) se to citelně podepsalo. Zaujala mě i bravurní práce se zvířaty. Ale tím Marhoul neskončil, protože si přizval i luxusní herecký ansámbl, a přitom do hlavní role obsadil neznámého kluka, který je ovšem naprosto přirozený (s tou výhodou, že hodně situací odehraje očima). A možná ještě silnější než všechna ta příkoří (plná barbarství, surovosti a naturalismu), která si prožije, je jeho pomalá, nenápadná, ale o to fatálnější charakterová proměna. Nabarvené ptáče je tak silnou, zneklidňující výpovědí o poznamenaném dětském osudu a já dávám slabší plný počet. „Zapamatuj si to! Oko za oko, zub za zub.“ (22.03.2020)

„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. (29.03.2020)