Poslední dům nalevo

Cravenův debut a zároveň asi i to nejbrutálnější dílo, jaké kdy mistr žánru natočil. Amatérské podmínky nebyly na škodu, právě naopak, jelikož i dneska působí tenhle film špinavým a neuvěřitelně syrovým dojmem. Celou tu zvrhlou zábavu umocňuje polodokumentární kamera, ta totiž slouží jakoby další osoba, díky níž je nám dovoleno sledovat zblízka všechny ty hrůzy. Hudba často a vtipně kontrastuje s děním na obrazovce, což atmosféru trochu narušuje, ale náplastí je závěrečná vybíjená, kdy se ke slovu přihlásí ostré zuby a motorová pila. Ale pozor, cenzurovaná verze se od té nesestříhané liší jako kuře od krocana. Důkazem budiž dvouminutový a detailní záběr na zkrvavené ruce, jak se téměř s láskou probírají v dívčiných vnitřností. Prostě síla, co si budeme povídat... (25.05.2011)

Dnes jsou již ohlasy na Cravenovu prvotinu dosti ohlišné a kontrastní, ovšem filmu se nedá upřít jedna zásadní věc ... "Poslední dům vlevo" byl první. Byl to první horror, který nepředváděl nadpřirozená monstra, duchy, mimozemšťany a příšery, ale přímo nás (nebo některé z nás), lidi, kteří dokážeme páchat ty nejhorší zvěrstva na jiných, slabších lidech ... Zatímco mnohonásobně lépe filmařsky zvládnuté kulty Deliverance a Straw Dogs ve stejné době vykreslovaly agresory jako lidi, kteří jsou "postiženi" jistými zvyklostmi a v určitém společenství a sociálním prostředí je pro ně násilí a teror spíše běžným denním chlebem, Wes Craven si vzal na paškál čistě lidi, kteří účelně, pro zábavu, dlouhodobě a intenzivně mučí, týrají a zneužívají zejména mladé dívky pro svoje vlastní zvrácené potěšení, zkrácení dlouhé chvíle, pro radost a humor. V tomto nese film svoji neuvěřitelnou sílu a výpověď, která se potáhne jako varování do skonání světa ... "Last House on The Left" je základní kámen čisté "exploitation" odnože horroru. Obsahuje hodně silných scén, které mi nepřišly celkově tak ploché, jako ve velmi podobném bratříčkovi od Meir Zarchiho o 6 let později. To, že film obsahuje téměř až podivné scény, jako by vystřižené z grotesky si dnes obtížně vysvětlujeme ... Každopádně podle mne chtěl Craven vytvořit kontrast humoru a děsu, aby tak intenzitu zážitku ještě umocnil. Stejně jako Zerchi nepoužil v I Spit on Your Grave hudbu, stejně jako Deodato využil v Cannibal Holocaustu hudbu, která jako by do filmu vůbec nepatřila, stejně jako Noé v Irreversible zvolil opačnou posloupnost děje od hnusu a brutality po krásu a znovuzrození ... Nehledě na "ne-kvality" Cravenova nízkorozpočtového filmu, dávám jednoznačně plný počet ... Poklidný příkaz: "Piss Your paints ..." mi v duši přetrvá stejně dlouho jako řev v Passoliniho Salo 120 dní Sodomy: "Máááááánžžž!!!"... možná do konce života ... (07.12.2007)

Svoje sympatie k režisérovi Wesovi Cravenovi neskrývam a je ho vidiet i pri mojích reckách na jeho filmy a tak je jasné, že som šiel do tohto filmu s istým nie očakávaným ale niečím takých, že si proste vo vlastnej hlave nedopustím pomysliet, že je to zlý film, ale určite som vela nečakal a to už z týhto dôvodu: je to predsa len nízkorozpočták a ktomu točený v rou 1972 a tie triky a vlastne celá filmová technika nebalo na takej úrovni ako je dnes, ale i napriek tomu film na mna pôsobil dobre. Dostali sme to čo sme mali, násilie počas celého filmu, fyzické, psychické + sexuálne ponižovanie a obtažovanie zakončené tým čo asi každý čaká. Ked sa dve naivné teenagerky dostanú náhodou do rúk trom resp. štyrom kriminálnykom po ktorých pátra polícia je zle nedobre. Craven nám ukázal a zobrazil celý konflikt dost reálne a nielen tak ako to môžeme vidiet v dnešných hororoch kde vrah svoju obet proste zabije a nič viac, nie že by to bolo málo, ale ked už daný vrah vie čo asi spraví a že svoju obet zabije tak si s nou aj užije. A toto nám dal Craven zobrazil nám, že naši kriminálnici sa chcú proste zabávat a nie len jednoducho zabávat a to je to ponižovanie a následné týranie obete. Dalej ma prekvapila tá nehanblivost herečiek, ktoré ukázali vic než som čakal. V dnešných hororoch vidíme hádam v každom druhom horore nahé ženské a ich odhalené poprsie, to ma už nikdy neprevpavý ked to vidím(ale ved ked už má film dostat Raiting "R" za krv, a vulgarizmy tak nejaká tá nahota už neuškodí nikomu), ale v tomto horore a vlaste v tých starších vidíme viacej než teraz, nieže by som sa v tom vyžíval, ale dost ma to prekvapilo. Celá recenzia: TU (15.07.2007)

O dost syrovější než remake. Remake byl sice celkem fajn ale vyzněl poněkud neohrabaně, všechno mi přišlo jako pěst na oko. Ale tady jde především o drsnost. Craven si vybral na začátečníka solidní téma a poradil si sním bravůrně, i když mohl si vybrat lepší herce tyhle byly všichni tak děsně nepříjemný že jsem s nikým necítil. Hudba jak si každej stěžuje byla celkem dobrá a přišlo mi že ten film nádherně odlehčuje. Ale každopdáně jsem jaksi v hloubi duše čekal že remake se mi bude líbit víc. Bohužel tohle si mi líbilo asi o 15% víc:-) (28.06.2010)

Další extrémně přitroublý exploaťák ze sedmdesátek, s naprosto neskutečně příšernými "hereckými" výkony a ultradebilním scénářem. Zajímavý je snad jen tím, že se stal předlohou ke dvěma pozdějším (a také nijak oslnivým) filmům, a to k "The House in the Middle of Nowhere" (2005) a stejnojmennému remaku z roku 2009. Film je jen nepatrně málo dementnější než I Spit On Your Grave (1978), u kterého jsem řešil, jestli náhodou celý štáb včetně herců nebyl retardovaný. A u tohohle kinematografického lejna jakbysmet. Ale zatímco "ISOYGu" jsem dal jednu hvězdu aspoň za Camillu Keaton, tady mě žádný důvod pro hvězdu nenapadl. Naopak za policisty, boj s motorovkou a skok do bazénu bych nejradši ten odpad! zdvojnásobil. Zapamatováníhodná je z něho jen krásná a teskně melancholická píseň Davida Hesse "The Road Leads to Nowhere", jinak čistokrevný odpad a ukázka otřesné scénáristické i herecké (vlastně neherecké) demence. (12.02.2014)