Astenický syndrom

Drzosti tvé jméno je Kira. Úžasný film pro ty, kterým není lhostejná lhostejnost. Muratova byla zřejmě u kolébky obklopena stejnými sudičkami jako Pasolini a Fellini, jako kdyby si z obou pánů vybrala to dobré. V jejím případě to (pomyslné) spojení zafungovalo, ne jako v případě když to pánové zkusili v praxi ve filmu Sladký život. Kira Muratova, tahle režisérka je hodna obdivu, i kdyby již nikdy nic dobrého nenatočila. Jsem apatická, tedy jsem naživu. (22.01.2013)

Tohle je brutální film. Chvílemi totálně vtipný, chvílemi STRAŠLIVÝ – stylově někde mezi Godardem, Chytilovou a… - a Ruskem. Jestli totiž Chytilové hyperbolu třeba v Panelstory nebo Kurvahoši… dovedeme zasadit do našeho českého reálu, bizarerie Muratovy se v nejvypjatějších momentech překvapivě blíží tomu nejujetějšímu z Lynche (Miša dóma?!!! Miša dóma?!!! ... -)) Myslel jsem si dlouho, že sovětský film po roce 1970 je Tarkovskij, Tarkovskij, Tarkovskij a pak dlouho nic – tohle je ale úplně jiný rank, je to angažované a přitom tam jde o to jediné o co má v umění jít – o spásu duše (nebo o její ztracení?)… Estetika toho je škaredá, viděl jsem pár dní před tím Kaurismäkiho I hired the Contract Killer ze stejného roku – tam dokonalá forma i povrch, uměřenost, vše lesklé, kvalitní filmový materiál, ale k uzoufání prázdný a úplně zbytečný film. Tohle je skoro opak – vybledlé barvy materiálu, chaotická kamera, mnohde přepísknuté rozměry scén, ale celé je to naplněné k prasknutí smyslem a životem. Doslova ší-le-né jsou pak záběry ze sovětské rasovny – při Schubertově Moment musicaux vám u toho vstanou všechny chlupy na těle a nikdy na to nezapomenete. Vyrobil jsem české titulky, jsou pod přiblblým, ale povinným anglosaským přepisem z ruštiny ("originální název") Astenicheskiy sindrom na titulky.com. (10.08.2011)

Aštenický syndróm sa vám bude páčiť, pokiaľ máte radi filmy, ako... no on je tak osobitý, originálny, svojský, nekompromisný, že sa skutočne nedá s ničím porovnať, aj keď sa o to podaktorí v komentároch snažili. Nie je možno ani tak zameraný na dobu a miesto, ale globálnejšie a nadčasovejšie uchpený. Groteskná doba pádu komunizmu a nástupu kapitalizmu vo východnom bloku sa prejavuje viac v atmosfére diela ako v chovaní postáv. Po čase môžeme koniec koncov skonštatovať, že situácia sa v medziľudských vzťahoch nezlepšuje a tu prítomná odcudzenosť a anarchia globálnej spoločnosti je proste iba odrazom ľudskej prirodzenosti. Možno v realite viac mlčíme ako vrieskame, ale asi iba preto, že na to nemáme odvahu, na rozdiel od umelých konštruktov filmových postáv, ktoré môžu všetko. Hodnotenie je iba orientačné, pretože zachytiť všetko sa na prvýkrát skutočne nedá, ide o dielo, ktoré vyžaduje opakované zhliadnutia, čo určite bol aj Muratovej zámer. (28.12.2018)

Ruku na srdce - myslím že i největšího fanouška tohoto filmu napadlo, že by mohl být tak o půl hodiny kratší. Je mi jasné, že jde o záměr - vytvořit dílo nesnesitelné, provokativní a nepříjemné. Přesto si myslím, že kdyby to mělo tak 100 minut a zkrátily by se scény, kde pět minut postavy jenom leží na posteli nebo se na sebe dívají do zrcadla, bylo by to mnohem lepší (každopádně by to dokoukalo větší množství diváků a ne jen pár vyvolených cinefilů). Jsou tu naprosto geniální místa, je to absurdně zábavné, originální, ale taky ,,špinavé", plné balastu a neúnosné. Jde svým způsobem až o apokalyptickou vizi rozpadu společnosti, kde všichni lidi akorát křičí přes sebe různé nesmysly, pořád je opakují, neposlouchají se. Je to trochu Labyrint světa 20. století - kamera jako poutník navštěvuje různé stavy společnosti (doktoři, umělci, učitelé) a zjišťuje, že to nikde nefunguje a všude panuje zmar. Výjimečné dílo, které vás bude iritovat, ale zaručeně na něj nezapomenete. (04.08.2013)

Syndróm nezáujmu a slabosti určuje postoj jedinca k okoliu. Stále početnejšia spoločnosť sa správa v mestskom ruchu k sebe paradoxne apatickejšie a nevšímavejšie. Len úzko osobné potreby dokážu podnietiť jedinca k aktivite, vytrhávajúcej ho zo stádnej uniformity. Nejde ani tak o zachytenie dezintegrovanej sovietskej spoločnosti v čase prelomu 80. a 90. rokov, ako píše werush, ale o trvalejšie postihnutie toho, čo werushov komentár uvádza ďalej - "autorka, chtěla akcentovat hlavně všudypřítomnou lhostejnost, shon, spěch, mechaničnost a rozklad tradičních hodnot". Po úvodnej, existenciálne mučivej polhodine o vyrovnávaní sa so smrťou životného partnera nasleduje zvrat. Po ňom sledujeme príbeh učiteľa, ktorý apaticky kdekoľvek zaspí. Občas sa vytrhne zo zádumčivej apatie náhlym no nie vždy premysleným činom. Navštevuje bytové undergroundové eroticko-umelecké performancie svojej sestry. Tam sa na čas zblíži so svojou žiačkou. Všetko je to pretkané náhlymi zvratmi, radikálnymi strihmi ukazujúcimi mimovoľne bežiace deje. Ušmudľané prostredie, neporiadok, maras, blato alebo nevkusne prezdobené interiéry panelákových kutíc. Všadeprítomná sivota života. Hluk, škrek a vresk. Tieto hučiace scény sú zase striedané kontemplatívnymi mužskými aktami, či Schubertovými skladbami. Divák si ale nemusí mučiť hlavu vlastnými filozoficko-psychologickými úvahami o skazenom svete a vnútorne veľaváženými bolesťami ducha. V závere sa totiž na vyváženie doterajších výjavov ako varovný výkričník nad všetkým týmto Babylonom nízkych pudov, handliarskych hádok, hysterických rozčúlení ukážu divákovi drásavo nepríjemné zábery psíkov zo sovietskeho zvieracieho útulku aj s príslušným nápisom cez celé plátno. Drsné, drsné, silné, hektické, rýchle i pomalé i krikľavé. Strhujúce a rozhodne opakovane pozerateľné. (02.12.2013)