Patnáct milionů meritů (S01E02)

Kritika médií, konkrétně showbyznysu a všech těch talentových soutěží. Na jednu stranu musím uznat, že v tomhle směru je to celkem chytré a rozhodně to má co říct. Být to poutavější, dokázal bych si i představit, že by se mi ta epizoda líbila. Jenže to by to muselo mít pořádně promyšlený svět. Hodně zhruba tuším, jak funguje, ale proč všichni žijí v nějakých kostkách o dvou místnostech, jestli je to nějaká postapokalyptická společnost, příroda přestala existovat a venku je k nepřežití (i přes ten poslední záběr si nejsem jistý, mohla to být jenom obrazovka), z čeho se bere jídlo, když jedinou "prací" je šlapat na rotopedu... Takhle to poselství sice chápu, ale moc ho neberu, když je zasazené do světa, který sám o sobě nefunguje. A přitom mě ten svět ze začátku dost zaujal a těšil jsem se, jak ho budu poznávat a stále víc chápat... a místo se toho dočkám utahané romantické linky, která tam sice své místo má, ale ne úplně nejlíp promyšlené. Zatím mě tenhle fenomén pořád nechytl tolik, jako skoro všechny ostatní tady, ale pokračovat budu, on je mi ten styl typu Krajních mezí/Twilight Zone poměrně sympatický... EDIT: Po týdnu zvedám hodnocení na slabé 4*, protože i přes ty mínusy to vůbec nebylo špatné a na rozdíl od ostatních mnou zatím viděných epizod Black Mirror tahle jedinná epizoda předává nějaké pořádné a inteligentně podané poselství. A vlastně je i jediná, o které můžu s čistým svědomím říct, že se mi líbila - i když je zde z první série hodnocena nejhůř. Slabé 4* (15.03.2021)

Poselstvím asi nejlepší díl první série, ovšem podaný dost nezáživně, skoro až rozvlekle a odtažitě. Vizuál se snaží vytřískat z těch pár liber to nejlepší, ale je vidět, že to bylo spíchlé za méně, než by si zasloužilo. Streamy a hlavně běhající reklamy a další vizuální "balast" apod. byly prostě slabší, už realita dneška je jiná. Nebo se projevuje rok vzniku 2011? Nevím, ale toto mě štvalo asi nejvíce. Jinak stavby naopak super, místnost s koly skvělá. Jak hodnotit projev herců, obzvláště hlavního hrdiny? Byl tak unylý a jakoby nijaký, ale byl to záměr? Možná ano, aby o to více vynikl kontrast s živějším podáním druhé hlavní postavy a koncem jako takovým? Jaký také může být člověk, který má celý život všechno, ale vlastně nemá nic? Možná přesně tak unylý. Pokud ale odhlédnu od všech těchto nedůležitých drobností a půjdu po meritu věci, tak tato dystopie je jedna z nejpravděpodobnějších a dosažitelná během půl generace. Lidé jako otroci, kteří za svoji práci dostávají jen chléb a hry, ale už opravdu nic víc - nejsme tomu již dnes (2017) zatraceně blízko? Zatím nás ovšem obklopuje ještě něco jiného než obrazovky, to se ale může velmi rychle změnit. Při sledování jsem se nudil, ale poselstvím mě film velmi znepokojil a ani po týdnu ho nemohu dostat z hlavy, což je rozhodně známka výjimečnosti. (19.01.2017)

Strhující dystopie, v níž funguje vše od (mrazivé) zápletky, přes (výbornou) formální stránku, (adekvátní) herecké výkony (Rupert Everett si svou karikaturní variaci Simona Cowella vychutnal), až po (silné) emoce. Pointa je možná trochu předvídatelná, ale zato velmi logická a dokonale stvrzující celkovou bezútěšnost a bezvýchodnost. (27.01.2017)

Vzpomínáte si na ten pocit, když jste na kreditní kartě banky Virgin Money uviděli logo punkové skupiny Sex Pistols? Z tohoto dílu Black Mirror dýchá podobný zmar. Vše co je mimořádné, opravdové, alternativní, časem pohltí mainstream, a stane se z toho prázdná zábava pro masy, prostředek k vymývání mozků...Dočkáme se zde také vynikajícího, ostře ironického zpodobnění talentových soutěží (Judge Hope jako rozkošná parodie na Simona Cowella, neustále opakující fráze typu "tak tohle bylo to nej***** vystoupení, jaké jsem kdy viděl!"), a nenápadně geniálního závěru (jak píše uživatel patmull - bylo to skutečné okno nebo jen další obrazovka..?). (18.03.2017)

Podle mého nejpovedenější a nejkomplexnější díl seriálu, ukazující naprosto přesně, na co je lidská bytost v dnešní západní společnosti regulována. Máme zde iluzivní statky, předměty štěstí, které nejsou už ani hmatatelné a nemají se skutečností cokoliv společného. Sociální sítě jako facebook a instagram se stávají opiátem naší každodenní existence. Naplňují jedinou opravdovou potřebu dneška a to být viděn na obrazovce, abychom si vůbec ještě připadali reální ve skutečnosti. Náš život je řízen vytvářením našeho obrazu ve virtuálním světě, stáváme se dobrovolně kódem o jedničkách a nulách. A pro udržení naší duševní neaktivity je k dispozici další skvělý cíl - nejvyšší ideál lidství, který obecně vzato dnes sestává především z kariérního růstu a seberealizace (ostré lokty jsou samozřejmě podstatnější, než ohledy na druhé a stávají se jakýmsi morálním postulátem číslo jedna). A aby to bylo ještě lepší, seberealizace a kariérní růst se nám navíc předkládají s pouhým dvojím možným cílem – ve vydělání velkého množství peněz a v rozšíření vlastní proslulosti. Jednou větou, dnes je nejvyšším cílem většiny lidí stát se hvězdou. Jenže status celebrity již ve své podstatě znamená vlastně jen další formu otroctví - většina jedinců s podobnou touhou si neuvědomuje, že se spíš než nesmrtelnou ikonou stanou cvičenou opičkou v rukou producentů a jiných mocipánů. A že po jepičím životě hvězdičky nejspíš stejně skončí na smetišti dějin. Již se nechceme stávat vlivnými, abychom svět a druhé změnili. Nechceme být mocnými pro ideál. Naším ideálem je být vlivný, být mocný – a už vůbec jakoby nezáleželo na způsobu, jakým se k moci dostaneme. Sláva už není vedlejším produktem umění – umění je regulováno na vedlejší produkt slávy. Lidé jako Tarkovskij nebo Brando, kteří milovali tvorbu, ale nenáviděli "hvězdnost" jsou již anachronismem. Avšak tu největší devízu Patnácti milionů meritů vidím v prozíravém upozornění na nejzrádnější aspekt dnešního kulturně-ideologického „náboženství“. Jedna z nejhorších věcí, co se v posledních letech v kultuře děje, je zavedení momentu revolty jako nedílné součásti toho, co je IN. A tak i ikony, které ze své podstaty podvracely pop-kulturní průmysl, jsou vyvěšeny v pokojích náctiletých teenagerů hned vedle popových superstar. Kurt Cobain zoufale dlí vedle rozesmáté Katy Perry, podobizna Johnnyho Rottena se houpe na tašce zhýčkané slečny z bohaté rodiny, která pojídá v tramvaji hamburger z Macdonaldu a stěžuje si na zápach z bezdomovce, který dlí v její blízkosti, etc. Jak potom chcete současný kulturní stav změnit, když už ani vzpoura není ničím víc, než pouhou pózou? (03.11.2017)