Bublina

Autentické, civilní, realistické. To jsou jen přívlastky, které z Bubliny vyloženě čouhají, aniž by přitom vysvětlovali, proč Soderbergh zvolil právě takovouhle formu, a kam s jejím experimentováním míří. Pokud bych měl s nějakým režisérem sednout k pivu a nechat si od něj vysvetlit smysl jeho počínání, Soderbergha s Bublinou bych asi ocenil ze všech nejvíc. (28.07.2006)

Strohost, nezúčastněnost, s níž neúnavný pokušitel trpělivosti mainstreamového diváka, Steven Soderbergh, sleduje tragédii na jednom americkém maloměstě, je skoro neuvěřitelná. Tvůrce, který ve svých filmech skáče ze žánru do žánru a od formy k formě se tu obešel bez profesionálních herců, bez speciálních efektů, kamerových filtrů i umělých dekorací. V reálném prostředí, s neherci a na digitální kameru natočil něco, co bychom možná mohli nazvat nezávislý film“, všem škatulkám se to však vzpírá. Příběh tří zaměstnanců malé továrničky na plastikové panenky (gumové hlavičky jako jeden z možných klíčů k jen na první pohled něžnému názvu) začíná jako melodrama, skoro jako romantická komedie. Jakoby mimochodem během jednoho dvou dialogů a několika jízd autem přechází v sociálně psychologické drama a v závěru se stočí v detektivku. A všechno mimochodem. Mezi řečí. Jediným čitelným předělem mezi jednotlivými rovinami je asi jenom rytmická kytarovka, s níž do příběhu bez jakýchkoli okolků vplujeme, abychom z něj po studené sprše na konci zase odešli. Ve strohé kameře, která se za celý film pohne snad dvakrát se toho jakoby neděje moc, ve skutečnosti se toho ráz naráz však děje tolik, že vám nezbývá, než nechat klesnout bradu. Pár pohledů, pár vět, pár kroků a vy máte najednou dojem, že takhle nějak se to může stát. Že největší peklo bude nejspíš tam, kde byste ho vůbec nečekali. (11.09.2006)

Už dlhšie sledujem u nezávislých filmov určitý trend. Inteligentní režiséri točia pre inteligentných klubových divákov filmy o sockách. Teraz ma napadá okrem Bubble trebárs Biutiful alebo Clerks. Čiže o ľuďoch, ktorí pozerajú prevažne mainstream. To platí samozrejme aj opačne u mainstreamových filmoch. Tento paradox by stál možno za nejaký hlbší rozbor v rámci diplomovej práce. Za druhé a čisto k filmu toľko, že Soderbergha asi už nebaví večer pozerať s manželkou neprirodzené cool krimi seriály typu CSI a tak si natočil niečo podobné v svojom štýle. Vražda ako dôsledok tupého pozerania televízie, nudy, apatie, samoty a jedenia fastfoodu? Prečo nie. Stále platí, že Soderbergh je schopný natočiť záživne aj navliekanie nite do ihly. (14.10.2012)

K Bubline som pristupoval s pochybami a vlastne stále nechápem čo viedlo Soderbergha k natočeniu niečoho takéhoto. Totálny minimaliuzmus, ktorý je pri filme s takýmto scenárom velký klad, pretože s väčším rozpočtom a drahšími hercami (či vlastne hercami) by to nevyznelo až tak silno ako teraz. Film je tak chladný ako cela v ktorej bola Marta zatvorená a ten prerod spomínanej Marty od priatelskej kolegyne až po tu bezcitnu vrahynu bol neuveritelný. Síce mi to miestami pripadalo až moc strojene a nude... všetko to vynahradila dusná scéna výsluchu či neskoršia návšteva vo väzení. Soderbergh asi vedel prečo si zvolil takýto štýl točenia a ja mu to vôbec nezazlievam, ba naopak cením si podobné experimentovanie a trochu iný pohlad diváka na film... trochu reálnejšie pôsobiaci... trochu reálny... trochu autentický. (23.02.2010)

No nevím sice proč se to jmenuje Bublina, jestli kvůli tloušťce té panenkářky a šičky oblečků na panenky v jedné osobě nebo že ty hlavy těch panenek mají dutou hlavu, tekže připomínají bublinu... Ale bylo to celkem zajímavý. Hlavně tím, že tam nehrál nikdo známej a přesto to bylo dobrý, právě tím, že se to nesnažili za každou cenu hrát, ale být přirození. A už jenom to, že hlavní hrdinka je tlustá američanka, už o něčem svědčí - minimálně o tom, že si někdo uvědomuje, že už na ty okoukaný vyzáblý ženský není nikdo zvědavej. No i když......... ;-) (12.04.2007)