Cesta na Guantánamo

V celku zaujimavy dokument, ktory je vsak natoceny prilis skoro na to, aby mal aku taku vypovednu hodnotu. Striedanie hraneho dokumentu s realnymi zabermi mozno vidiet, ako zaujimavy tah, avsak na mna to posobilo skor rusivo. Odsudit americku armadu a sympatizovat s „hlavnymi hrdinami“ moze byt velmi jednoduche, avsak pri hlbsom zamysleni to tak vobec nemusi byt. 3,5/5* (11.12.2006)

Krutý (polo)dokument, který mísí realitu s fikcí natolik umně, že je těžké od sebe tyto dvě složky odlišit. Zážitek z něj je každopádně ohromný a pokud šlo Winterbottomovi o odstranění posledních divákových pozitivních názorů na Bushovu politiku, minimálně v mém případě uspěl. Způsobem vyprávění (hrané pasáže prokládané výpověďmi přímých aktérů) připomíná sice také silné emoce vzbuzující, ale ne tak ožehavým tématem se zabývající Pád do ticha. Nejzávažnější otázkou zůstává, nakolik lživý se odvážil režisér být při zobrazování lží již tak dost odporných. Narazit dnes na čistou pravdu a nic než pravdu je jevem poměrně vzácným a člověk se logicky stává tvorem velmi podezíravým a skeptickým. Máme mu věřit jenom proto, že příběh vypráví z pohledu té strany, která je zobrazená jako "ta dobrá"? Nebylo by stejně snadné natočit podobný dokument z pohledu strany druhé? A tím nemyslím, že by natáčení Road to Guantanamo bylo snadné, to jistě nebylo. Připodobnil bych to k sypání soli do stále čerstvých amerických ran, je to bolestivé, mnozí od toho raději ignorantsky odvrátí zrak, ale... je to spravedlivé? Odpověď neznám, nezná ji ani Winterbottom (ač se tváří že ano), ani veřejnost, ani média, neznamená to však, že neexistuje. 85% Zajímavý komentář: Dadel (04.03.2007)

Příběh čtyř muslimských kluků z Tiptonu nedaleko Birminghamu je vyloženě příšerný. Navíc autor zvolil polodokumentární styl, ve kterém střídá výpovědi skutečných aktérů s hranými rekonstrukcemi jejich „výletu“. Je to silný příběh, jaký by se snad ani neměl stávat. Chování (nejen) amerických věznitelů si totiž nijak nezadá s praktikami připomínajícími výslechy StB v 50. letech. A je jasné, že takovéhle chování by se nemělo tolerovat, ani kdyby to, z čeho hrdiny podezřívali, byla pravda. (16.07.2006)

No... ehm.... chlad, chlad a ešte raz chlad. Film nepresvedčil o motivácii štyroch Britov pakistanského pôvodu vyraziť si tesne pred svadobnou veselkou do Američanmi bombardovaného Afganistanu. "Len tak si užiť, "Majú tam také veľké chleby" či, "Treba nejako pomôcť Koránu" - sú vratké dôvody pre rozlúčenie sa so slobodou vstupom do vojnovej zóny. Drsne nezapôsobili ani väzenské tortúry. Respektíve ako protipól by som rád videl dokument o väzňoch Talibanu, či muslimských štátov všeobecne (vinných, nevinných aj podozrivých) - a práve porovnaním postupov by sa dalo hovoriť o miere demokracie toho, ktorého štátu. O postupoch našich bratov v Alahovi nás však zväčša nemá kto informovať, pretože odrezané hlavy mlčia. Tretia svetová, ktorú radikálni islamisti nenápadne rozpútavajú na všetkých frontoch si podľa mňa vyžaduje mimoriadne opatrenia. V dokumente sa hovorilo o drsných prvých dvoch, troch týždňoch v zajatí - potom bolo vidieť v rukách guantanámskych väzňov aj Korán, oddych, normálne vypočúvanie. "Verbálno/podpisoví ochrancovia ľudských práv" páchnúci dobrými mravmi často tolerujú ponižovanie a týranie pri výsluchoch grázlov drsniackymi policajtami v kriminálkach. Rovnaké postupy však posudzujú ako neprípustné mučenie pri vypočúvaní obdobných grázlov americkými mariňákmi (podľa ich vlastných slov boli dvaja z troch väzňov rok držaní anglickou políciou za fyzické napadnutie a lúpež) . Zdá sa, že európska fóbia z USA a z nej vyplývajúce drukovanie každej zámienke kopnutiu si do nej je večná. Podotýkam, nehodnotím vinu alebo nevinu hlavných hrdinov - pretože o toto ani nešlo - dôležitá bola urputná snaha režiséra s vymačknutím slzy presvedčiť, že zlí Američania ubližujú chudákom nevinným Arabom. Keď dokument o mučení, namiesto tejto agitky si radšej opakovane pozriem skvelý Standard Operating Procedure od Errola Morrisa skúmajúci osobné zlyhania naprieč systémom pravidiel vojenskej inštutúcie. (19.08.2009)

Nesdílím nadšení svých oblíbených pro tuhle propagandistickou taškařici. Parta arabáčů žijících v blahobytu Anglie, majících problémy s policií(podvody, krádeže, měsíce ve vězení) si vyrazí na výlet do Pákistánu. 3 dny (kurva dlouho) se tam ten jeden Mustafa seznamuje s dívkou a chce se ženit. Pak ale začne bombardování Kábulu (r. 2001 po dvojčatech) a chlapce zláká vzrůšo. Říká tomu "pomáhat"! Ženění, neženění i s kamarády se ocitá v konvoji utíkajících Talibanců. Končí v nelidských podmínkách Guantanáma. Ač nemám amíky rád velmi, pohádku, že jako britští občané se tihle hnědý idioti nedopustili zločinu - neberu. Práci amerických vyšetřovatelů naopak plně beru. Já bych těm hnědejm klučinům taky nevěřil, a zvlášť kdyby mi někdo před měsícem vyhodil do luftu Hradčana nebo Vyšehrad. Paradoxní je, že tyto hajzlíky propustili amíci na základě záznamů z věznic v Anglii, kdyby byli počestní občané Spojeného království asi by na Kubě hnili dodnes. (05.10.2012)