Obsahy(2)
Bláha a Vrchlická, televizní film autora M. Stiebera a režiséra D. Kleina, vypráví o telefonistce Marii (Z. Bydžovská) a železničáři Antonínovi (J. Hanzlík), dvou ztracencích, kteří se sejdou jen proto, aby „měli komu umřít“. Příznačné je, že je to ona, kdo dá k celé akci podnět. Chce totiž, aby jí Antonín „udělal“ dítě. Budete-li se nad jejich klopotným počínáním a možná až příliš sladkým koncem usmívat, mějte na paměti, že za tím vším je elementární lidská touha dvou osamělých duší. Někdo to nazývá láskou, jiný tragickým rozměrem lidské existence. (Česká televize)
(viac)Recenzie (24)
Když šoupnete mezi čtyři zdi dva tak skvělé herce, nevadí ani poněkud vykonstruovaný scénář. Hanzlík s Bydžovskou dodali svým postavám lidský rozměr, takže ten jejich podivný vztah divák akceptuje se shovívavým úsměvem. Žádná řachanda, ani inteligentní komedie to není, ale zahřeje u srdíčka a vylepší náladu. Tak má vypadat TV film pro veřejnoprávní vysílání. ()
Vrchlická nechodila okolo horké kaše, žádné indiánské tanečky, ale pěkně na komoru. Na druhou stranu to byly dvě ztrápené dušičky, které se hledaly, až se našly. Samorost a chudák ženská. Ovšem, osud se neptá, koho vám nastrčí do cesty. Já jsem byla do sledování tak zabraná, že jsem ani nepostřehla, že tu hrají jen Hanzlík a Bydžovská. To se teda fakt povedlo a stačilo to. ()
Krásný mám tenhle týden. Už čtvrtý film a už počtvrté 3*. No dobře, máme tu sice skvělé herecké obsazení, ale příběh sotva stačí na tu hodinu. V tom sotva je problém, jelikož se to mnohdy drží na té hranici mezi tím, kdy je to zajímavé a mezi tím, kdy je tu nudné. Jako udělat z toho něco víc by jenom prospělo, protože mě to vlastně ani moc nechytlo. A to mám Bydžovskou celkem rád. 3* ()
Po revoluci panovala euforie, konečně se mohlo točit bez cenzury. Jenže postupem času se ukázalo, že do šuplíku skoro nikdo nepsal a jak na divadle, tak i ve filmu se nové kusy rodily jsn stěží. Diváci se nabažili zahraničních a trezorových filmů, o televizní inscenace už nebyl takový zájem. Příběh je spíš chudičký na akci, konec předvídatelný, ale komorní scéna umožnila vyniknout oběma protagonistům. Oba byli úžasní. Bydžovské jsem věřila, že houby vidí a z Hanlíka ten chlast táhnul i z obrazovky. ()
Pro někoho to možná není k uvěření, ale i ti, které pomyslný pánbůh nenadal anatomickými vnějšími atraktivitami - svaly, oblinami, jiskrným okem, buď jemnými a světlými, nebo naopak tuhými černými vlasy - jsou lidmi se vším, co k tomu patří. Srdcem, ideály, tužbami, touhou nebát se partnerského spolužití a pokračovat ve svých dětech. Oč napadnutelnější a nezajímavější jsou navenek, o to bohatší a tvořivější mohou být svým nitrem. Každý má právo na svou perličku na dně, každý je tak trochu i maršálem, co hůl vytáhl z torny. Příběh - všední i úžasný - dvou lidí naznačuje i přes určitou tezovitost plodnou existenci takovéhoto lidského typu i v tzv. normálním světě. Jsou i tací, kteří by ty pomyslné perly mohli nabírat lopatou a ještě by zbylo na ostatní. Skutečné lidství zkrátka není totožné s vnějšími rysy a vzhledem, jež naopak mohou až příliš často zavádět. Je to malé nebo velké poselství tohoto nevšedního televizního díla, které se řadou rysů sympaticky vymyká z polistopadové komerční machy? Bylo by jen dobře, kdyby se o tom mohl současný divák přesvědčit i jinak než pouze ze základu vlastních, vlastně již notně letitě fousatých vzpomínek. ()
Reklama