Prach času

I skoni tou chronou - Prach času: tak Theodoros Angelopoulos poezii globalizoval, své hrdiny propojuje se všemi významnými událostmi světových dějin - holokaust, stalinismus, vietnamská válka, Watergate, pád berlínské zdi. K tomu přidává řeckou rozpolcenou duši, děti v berlínské Stanici ZOO, nehostinnou stranu vlastní profese, neschopnost vzájemného dorozumění a mateřskou i osudovou mileneckou lásku s palčivou niternou bolestí ve vzájemně neodlučitelném spojení. Minuty zoufalství a vteřiny štěstí, výkřiky odhodlání, stahy porobení, vítězství konzumu, panika ze ztrát hodnot, osamělost a vášeň, život, smrt, choreografická estetika obrazů a vzdouvání ňader poezie - tak se jeví Theodoros Angelopoulos a jeho rozpjatá ambice ve stáří po zachycení vidění světa a vnímání člověka v zajetí jednak politických vášní, ale též lidských niterných pocitů. Je to neskromné, mohutné, obrazy zručné tvarované, ale akty poezie jsou unavená, uondané, utrápené. Hrdinkou globalizovaného umění a moderního tvaru antické tragédie je Elení (příjemná Irène Jacob), řecká žena, jež je vláčena životem obecnou nepřízní politických doktrín k lidem. Možné nabytí štěstí nitra udržuje naději a život na nohách. Hlavní mužskou postavou filmu je A (Willem Dafoe), alter ego tvůrce a filmový režisér, vyrovnávající se přese práci s minulostí a intimní bolestí. K výrazným postavám patří též německý žid a záskok osudové lásky Jacob Levy (příjemný Bruno Ganz) a Elenin osudový muž a otec jejího proslaveného synka Spyros (Michel Piccoli). Z dalších rolí: bývalá manželka režiséra z východního Berlína Helga (Christiane Paul), vnitřně rozervaná dceruška režiséra A a Helgy Eleni (Tiziana Pfiffner), snaživější režisérova asistentka v římském Cinecittà Jane (Alessia Franchin), nebo nejlepší kamarádka malé Eleni (Chantel Brathwaite). Prach času - to je snaha o uspokojení ctižádosti filmového básníka v jeho pokročilém věku, v němž chce dosáhnout globálního uznání globalizovaného světa. Přestože neschází filmu jistý půvab, jde o poezii unavenou. Svým způsobem zde Theodoros Angelopoulos hledá smíření se životem, smrtí a národní rozpolceností. Jest to dílko sympatické a velkolepě naaranžované a smutně utrápené (01.08.2021)

Neživotné umění. Řím, Kazachstán, Berlín, Sibiř, Amerika, Kanada, přítomnost, minulost, minulost částečně jako vzpomínky i jejich filmový záznam. Po chvíli mi přestávalo dávat smysl, kde a kdy to vlastně jsem. O minulosti jsem si myslel, že tam lidé mluví tak strašlivě šroubovaně a pateticky, protože hlavní hrdina natočil špatný film. Pak jsem si všiml, že i v přítomnosti lidé vypouštějí věty, které si určitě museli připravovat aspoň týden předem. Doplňte si tunu klišé a spoustu známých symbolů a budete mít obrázek kompletní. Občas to bylo tak neskutečné, že mi nestačilo jen kroutit hlavou a obracet oči v sloup, ale hlasitě jsem se zasmál. Jak říkám, umění! (06.10.2012)

V obsahu filmu je řečeno vše podstatné. Je to především film k hlubokému zamyšlení. Řečtí komunisté pronásledováni fašistickou diktaturou ve své zemi nalézají mj. útočiště i ve stalinském SSSR, které je však z chorobné nedůvěry k cizímu živlu internuje na stepi v Kazachstánu. Mladá komunistka Elena se ke svému neštěstí potká se svým milým ve chvíli, kdy je nepatřičné milovat se v tramvaji - lid želí smrti Stalina... Je internována na Sibiř a její Spyros, který do Svazu přijel, aby ji tajně odvezl za sebou do USA, zatčen... Na Sibiři se pak setká s druhým osudovým mužem, německým Židem Jákobem... A pak to celé půlstoletí, které vrcholí na přelomu století v Berlíně, v době, kdy mají lidé už jiné starosti, ale svět se nijak podstatně nezměnil a ze snů mládí zůstal jen prach a nostalgie. A protože si tyhle sny mnozí z nás nesli po celou tu dobu taky, je to především film k hlubokému zamyšlení. Je v něm pár hluchých míst, maskéři nedokázali dostatečně plynule herce "stárnout", konec je až zbytečně natažený. I proto "jen" čtyři hvězdičky. (02.07.2014)

V jednotlivých scénách inspirativní ale v celku to prostě nefunguje. Angelopoulos zašel svým "artistním" stylem až za zdravou mez, kdy je každý obraz příliš chtěný a příliš nereálný, aby dovedl diváka k nějakému vyššímu zážitku... A navíc vypráví tak chaoticky, že se v tom orientovat, zabere hodně, hodně práce. Více v recenzi na indiefilm.cz. (27.03.2009)

Ony zmiňované nejdůležitější události 20. století jsou často jen naznačené jednou větou, stejně jako vzásadě i všechno ostatní. Těžko říct, o čem ten film vlastně je. Přechody mezi časovými rovinami jsou řešeny zajímavým způsobem, místy až Lynchovským, ale tím je příděl zajímavosti vyčerpán. Za celý život jsem z kina odešla jen ze dvou filmů, ale tenhle se málem stal třetím. Nebudu raději ani počítat, kolikrát jsem se dívala zívajíc na hodinky, kdy to konečně skončí. (28.03.2009)