Sérioví vrahovia: Skutoční Hannibalovia Lecterovia

Fascinující a mrazivé výpovědi o lidské zrůdnosti a o faktorech, které se podílí na jejím zrodu. Dokument se zaměřuje hlavně na příběhy tří, snad nejznámějších kanibalistických sériových vrahů. Ukazuje, jak se z člověka může stát lovec jiných lidí a proč. Taktéž rozebírá kanibalismu jako fenomén, vyskytující se obsáhle ve filmu či literatuře, tak i jako tabu moderní společnosti. Jen je škoda, že podobné dokumenty o sériových vrazích se v našich končinách téměř nevyskytují. Neboť osob, které se o fenomén sériových vrahů zajímají je jistě hodně, a sehnat takový dokument zde, je téměř neuskutečnitelné. I já sama jsem jednu dobu byla tímto tématem doslova fascinována. Zajímaly mě jejich příběhy, činy, myšlenky, názory a především psychologický profil. Chvíli to možná hraničilo až s posedlostí. Myšlenkami jsem byla lapena v jejich světě plného zla, bolesti a zrůdnosti. Nyní, s odstupem času, mé fanatické nadšení již pomalu opadlo, vždy to však bude kapitola, která mě velmi zajímá. Nejen, prvotně v tomto dokumentu zmiňováni, Dahmer, Chikatilo a Fish. Ale také Ted Bundy, John Wayne Gacy (Killer Clown), Ed Gein (Butcher from Plainfield), Richard Ramirez (The Night Stalker), Edmund Kemper (Obr ze Santa Cruz), Fritz Haarman (Hannoverský řezník), Peter Kürten (Upír z Düsseldorfu), Albert DeSalvo (Bostonský škrtič), Arthur John Shawcross (Škrtič z Rochesteru), Gary Ridgway (The Green River Killer), Dennis Rader (BTK Killer) a Zodiac Killer. A spousta dalších, méně "známých", jejichž výčet by mohl pokračovat donekonečna. V čem jsou od nás, obyčejných lidí odlišní a v čem jsme možná stejní? To, o čem my někdy možná jen přemýšlíme, nebo si přejeme, oni dokázali zrealizovat těmi nejhoršími způsoby, které si někteří raději ani nechtějí představit. Čeho je člověk schopen, když ztratí všechno to, co ho dělalo člověkem? Kde je ten okamžik zlomu, kdy už začne přebývat ve zcela jiném, vlastním světě, ze kterého se nelze vrátit? V této chvíli nastává zároveň jeho destrukce. Nikdo mu nedokáže pomoci. Dalo se tomu všemu jakkoli zabránit, nebo k tomu byl již od počátku odsouzen? Nese vinu jen on, nebo se na tom podílí i společnost? Lidé neustále zažívají utrpení. Nejen šikanu, týrání, násilí, ale i chování okolí vůči nim, nátlaky ostatních, na kterých nám vlastně ani nezáleží, kteří nám neustále říkají, jak bychom měli vypadat, jinak se chovat, být jako ti ostatní. Ale co když to nechceme? Prostě nechceme spadat do nudného průměru. Deprese, pocity osamělosti, vyčleněnosti, že nezapadají do "moderní" společnosti. To jsou všechno věci, které nám den po dni drásají naši osobnost a utvářejí naše postavení a názory vůči sobě i okolnímu světu. Kde je ten rozdíl mezi těmi, kteří se nakonec zařadí do běžného chodu a přežívají, a těmi, které žene neukojitelná touha a vzrušení po zabíjení jiných? Co všechno musí člověk zažít, co se musí stát s jeho myslí, aby skončil v konečném bodě, kde to jediné, o čem smýšlí, je vražda ke svému vlastnímu uspokojení? Je až neuvěřitelné, že lidské pohnutky a sexuální pudy dokáží být tak mocné a silné, že donutí lidi k tomu nejhroznějšímu. Sérioví vrazi jen nezabíjejí. Oni především loví. Nikdy nepřestanou, dokud nebudou polapeni. Zabíjejí proto, aby přežili. Žijí proto, aby zabíjeli. Jak smýšlejí, jak se dívají na osoby a věci kolem sebe? Chodí mezi námi, vidíte je, ale uvnitř jsou někde úplně jinde. Toto vše mě nikdy nepřestane fascinovat. V jistém dokumentu bylo řečeno, že na vývoji sériového vraha se podílí tři faktory. Ale to už je kapitola pro ty, které toto téma zajímá:) "Prožil jsem opravdovou noční můru. Můru, která se stala skutečností a jíž jsem se nechal unést. Hlavu jsem měl plnou démonů, hrůzyplných myšlenek a těch nejmorbidnějších postav. Bylo to strašné.“ - Jeffrey Dahmer (18.09.2007) (menej) (viac)

To byl ale nudný dokument. A byl jen o tom, jak se z komára dělá vembloud. Čekal jsem dechberoucí nářez, děsivou cestu do mysli šílených vrahů, ale co jsem dostal? Tři kila keců nějakých pisálků. Všechny informace byly navíc v rovině obecných vědomostí, nepřinesly nic nového a šokujícího. Pisálci jen opakovali očividné skutečnosti ze života celkem asi pěti vrahů. Za naprostou nehoráznost či spíše šlendrián českého dabingu považuji, že pořád chlapci pisálci mleli o MASOVÝCH vrazích, ačkoliv se jednalo pouze o SÉRIOVÉ. Co tam mumlali v originále jsem nezjistil, nevím tedy, kde je chyba, ale je dost závažná, pakliže má dílo erudovat. Záběrů z místa činu ukážou opravdu poskrovnu, hrané rekonstrukce jsou úplně na prd. Jedná se o dvacetkrát opakovaný záběr na nějakého tydýta v masce Dr. Lectera nebo na starce, který hraje A. Fishe, jak dřepí a píše dopis rodičům své oběti. No ty kráso, to rozhodí každého... asi jako nový díl Videostopu. Ale věřím, že to může být pro někoho první setkání s takovými monstry, že ho to, jak se říká, dostane. Kdo kdy něco o Dahmerovi četl nebo viděl, bude zívat, až se mu huba roztrhne. Howg.        -Kdyby někoho zajímalo, jaký je rozdíl mezi masovým a sériovým vrahem, aby tento komentář měl nějaký dopad, tak masovým vrahem je ten, kdo zavraždí na jednom místě v jednu chvíli více osob (jeden z nejznámějších je Charles Manson). Takovým vrahem může být i sniper, který odstřeluje v jednu dobu mimo jakýkoliv válečný akt či vojenský rozkaz. Oproti tomu sériový vrah, jak už z názvu plyne, vraždí v sérii - za sebou. Každý jeho čin je brán jako spáchaný v jiném čase a za jiných okolností. Obětí je vždy někdo jiný, nikdy nezabije stejného člověka dvakrát - což je ode mě jen vtípek. Samozřejmě, že vždy je obětí někdo jiný. Jde o to, že oběti často spolu nesouvisí, nemají žádnou společnou signaturu, která by vyšetřovatele mohla dovést k pachateli. Proto jsou tito vrazi v podstatě medii oblíbení, jelikož nabízí mnohem složitější příběh operující s tajemnem a záhadami. Především se strachem, protože se neví (nedá se určit), kdy opět monstrum zasáhne, kdy udeří či kdo bude další obětí. Z poznatků mohou vyšetřovatelé pouze určit typ obětí. Na základě složitých studií a mnoha dopadení dokážou dnes podle modu operandi vypracovat profil takového vraha a tím spíše jej dopadnout, většinou pomůže náhoda, nebo spolupráce obyvatelstva. Velkou překážkou v historii dopadení amerických sériových vrahů vždy byla jistá nespolupráce mezi úřady jednotlivých okrsků a států. Známe to z filmů. FBI pohrdá policejním okrskem malého městečka, mezi šerify daných městeček panuje rivalita, každý si chce toho svého vraha chytit sám a proradný vrah si bezpečně cestuje po jejich okrese, přepadá mladé dívky, které pak fyzicky mučí, znásilňuje a někdy právě i postupně požírá. Každý ví prd, jak vypadá a kde by zrovna mohl být. O tom by mohl povídat slavný Ted Bundy, který křižoval Ameriku sem tam a de facto nechal na každém stém kilometru jednu mrtvou ženu, které se snadno svým šarmem vetřel do přízně. Takový sériový vrah bývá často společensky oblíbený, nenápadný a považovaný za přinejmenším slušného člověka. Prokazatelně se tito vrazi rekrutují se středních vrstev, bývají inteligentní, někdy i nadprůměrně, ale zpravidla lze u nich freudovsky definovat problém z dětství, zejména to, jak byl ukut vztah s otcem, byl-li vůbec u takového jedince v jeho dětství přítomen. Někdy je vrah donucen zabít z taktických důvodů, zde pak už je možné najít souvislosti, či jej nakonec i dopadnout, ale právě náhodné volby na navzájem nesouvisících místech a časech maří vždy činnost FBI i policie, i kdyby nakrásně spolupracovali. To je ovšem historií. Dnes jednak policejní věda pokročila a vše je mnohem více provázané. Velký vliv na to mělo i dopadení ukrajinského vraha Chikatila, který byl dopaden až právě díky spolupráci s FBI, která tehdy sovětským vyšetřovatelům poskytla vrahův profil. Nakonec sice pomohla náhoda, ale byl dopaden. Všichni pochopili, že při takovém pátrání je vždy lepší maximálně spolupracovat a ne si škudlit poznatky na svém písečku. Ono je totiž u klasické vraždy docela jednoduché vypátrat pachatele, vždy to totiž bývá někdo z okolí oběti, motiv je vždy také lehce odhalitelný, zvlášť když je to v rodině, znáte to ze všech těch krimi seriálů. Je tedy jasné, že všechny ty filmy o Dr. Lecterovi a dalších vraždících monstrech vycházejí ze skutečnosti, z poznatků pečlivě nasbíraných v případech jako právě Jeffrey Dahmer, Ed Gein, Albert Fish, Chikatilo či Henry Lee Lucas. V knihách Stéphana Bourgoina najdete ostatně vše, patří mezi nejlepší autory/novináře daného žánru. Se všemi výše uvedenými se osobně setkal. (23.09.2014) (menej) (viac)