Juno: Nezrelá na dieťa

Inteligentní? Ano. Osobitý? Ano. Zajímavý? Ano. Opravdový? Ano. Pohodový? Ano. Pět kladů, pět hvězdiček? Ale, kdepak. Z Juno mám podobný pocit jako před rokem z Malé Miss Sunshine; malý film, který potěší řadu diváků, ale mě nechává naprosto chladnou, protože se mnou nijak nepohne. Do takového Ztracena v překladu nebo Americké krásy má prostě pořád hodně hodně hodně hodně moc daleko. Po měsíci s z něj stěží vybavíte jediný moment. Tedy pokud budete vůbec vědět, jak se ten film sakra jmenoval... Dodatek 25. července 2010: V rozporu s předchozím stanoviskem přiznávám, že od dob, kdy jsem tento film viděla během léta 2008 ve Španělsku (tehdy u nás ještě známý kvůli své pozdější premiéře nebyl), uplynuly už dva roky a něco málo si s Juno pořád pamatuju. Potřebu vidět ho znovu jsem ale nepocítila. I když možná po letech změním názor. (11.08.2008)

Ten pravý syr na moje makaróny. Proste ma to dostalo. Viem, že Ebertovo vzdychanie o filme roka je asi prestrelené, ale ten film je skrátka neodolateľný a ja nemám najmenšiu potrebu mu čokoľvek vytýkať. Vynikajúci herci (Ellen ich zatieňuje, ale aj ostatní sú presní a životní), svižný scenár, nesentimentálne dojímavý záver a aj trochu toho poučenia (napríklad, že Dario Argento točí najlepšie krváky). (04.06.2008)

Myslím, že film přesně popisuje opravdovou patnáctiletou holku, která dělá co musí, když otěhotní. Film se divákovi nijak nevtírá a nesnaží se ho unést americkým filmovým "stereotypem". Nenastane zde ohraná situace, kdy si Juno uvědomí, že dítě chce (..bla,bla,bla). Film je dobrý, proto 3,5*. A Reitman mě trošku zklamal.. (19.10.2010)

Že se Juno veze na úspěchu Zbouchnuté? Kdeže. Tahle svěží komedie podává téma nečekaného těhotenství s odzbrojující lehkostí a sympatickou civilností. Lví podíl na přátelské atmosféře snímku patří úžasné Ellen Page, jejíž Juno představuje neodolatelný typ netuctové, vtipné holky se skvělým přístupem k životu. Juno není jen výplod fantazie Diablo Codyové, ale životná postava z masa a kostí, která za zvuků hravého soundtracku prožívá nechtěnou etapu života s nadhledem, cynickým humorem a bez mateřských pudů. Radost pohledět. (09.02.2008)

Juno je vlastně takový malý milý kotě. Škrábe a kouše jako malá šelma a jako taková mi dělá velkou radost, cítím s ní, fandím jí a nechápu, jak může být Paulie takový trouba, co jenom stojí opodál a bojí se hrábnout pořádně po tom, co mu může přinést štěstí. Jenže jakmile kotě zjihne, schoulí se do klubíčka a všechno se uklidní, jde všechno velmi strmě dolů a Ellen Page, ať jinak válí jakkoliv, nemá ve vážné uplakané poloze moc co hrát. Ta nostalgie dospívání a odlehčená trpkost jsou dokonalé. Ale čistě vážná poloha a překvapivě vlažný závěr si pozitivní dojmy berou s sebou. (01.06.2008)