Ja, Don Giovanni

Zvláštní stylizovanost celého filmu by nebyla na škodu, kdyby zároveň, především v "exteriérových" scénách, neznamenala i podivnou vyprázdněnost. Zcela ploché kulisy, budící dojem masivního využití obrovských velkoformátových fotografií, ale možná spíše vytvořené pomocí 3D animace, povětšinou nudí. Zvláštní jsou ostatně i interiéry, byť zde není uvedený rys tak markantní. Ve spojení se specifickou prací se světlem připomíná celý film ze všeho nejvíc počítačovou hru či animované 3D filmy. Velmi stylizovaný, na první pohled efektní, ale s historickými skutečnostmi a reáliemi značně volně pracující, je i samotný děj. To by samozřejmě mohl být zcela regulérní přístup, kdyby ovšem celý příběh nebyl zároveň natolik chuďoučký, že jej lze bez ztráty podstatných informací shrnout do několika holých vět. Co hůř, tento myšlenkově vetchý a značně nepravděpodobně a nelogicky vybudovaný příběh, s naprostou samozřejmostí slučující děj opery s životem jejího libretisty, nelze charakterizovat jinak než jako čistokrevnou červenou knihovnu. Podivný tanec nikoli na samé hraně kýče, ale několik dlouhých kroků za ní. Tak jako v mnoha jiných případech, i zde měla nezvyklá vizuální stylizace patrně zakrýt fakt, že obsahově jde v zásadě o romantický brak. Bohužel, nefunguje ani to. Velmi slušné jsou naopak herecké výkony, ostatně, italština je krásný jazyk a tenhle film herecky stojí téměř výhradně na dialozích. Velmi slušně odvedené herecké a režijní řemeslo, v kombinaci s velmi slabým námětem a scénářem, doplněným navíc podivnou vizuální stylizací, dalo ve výsledku pouze velmi průměrný film, který zachraňuje jediné - Mozartova skvostná a strhující hudba. Pokud by Saura tímto způsobem natočil prostou inscenaci "opery oper", uvažoval bych dost možná o pěti hvězdičkách, ovšem takhle jsou to usmolené tři. Škoda, tohle se vážně nepovedlo... Celkový dojem: 65% (27.11.2011)

Vznik Mozartovej opery pohľadom libretistu (autora textu) Lorenza Da Ponteho. Zo známych umelecko- historických postáv tu má popri Wolfim a Salierim čestné miesto aj spisovateľ Giacomo Casanova, dožívajúci na zámku Duchcov (vo filme uvedenom ako zámok Dox), mihne sa i cisár Jozef II. Všetko je podriadené podobnosti príbehu opery Don Giovanni a vášnivého vzplanutia autora predlohy k mladej Talianke. Rokokový príbeh zaujme dobovými zvyklosťami a postrehmi. Na rozdiel od tunajších komentátorov mi nevadia chabé kulisy a kostýmy (naopak zdali sa primeranejšie možnostiam tých, čo tie nekonečné parochne, upäté šaty, napudrované tváre a komplikované ošatenie boli nútení denne znášať). Trpel som skôr nekonečným prúdom prekudrlinkovanej Mozartovej hudby - mainstreamu vo vážnej hudbe. Nenáročné na počúvanie, s nekonečnou fanúšikovskou základňou, nepripúšťajúcou žiadnu kritiku. Ja skôr súhlasím s tým, čo povedal vo filme aj Casanova: "Salieri je skvelý skladateľ!" Pozitívom je, že Saura neoživil formanovský mýtus o Salierim ako závidiacom príštipkárovi, frustrovanom Mozartovou genialitou, založený na kopnutí si do menej známeho a teda automaticky slabšieho a znevýhodneného v rukách širokej diváckej mozarto fanúšikovskej masy. (30.07.2013)

Nádherný film o libretistovi Mozartova Dona Diovanniho, Lorenzovi da Ponte. Jedna z těch méně známých perel z filmografie Tobiase Morettiho, který se zřejmě nebojí naprosto ničeho. Tentokrát si tu střihl výborného Casanovu. I když by byl stejně zajímavý film o pozdějších létech da Ponteho v Americe, toto je naprostá klasika, vyhnání z Benátek, dokonalá hudba, pyšné zpěvačky, neřest a láska. Nechybí nic (snad jen důraz na pražský pobyt a premiéru, ale to Sauru zřejmě netrápilo). (28.08.2021)

Já, Don Giovanni je především romantickou komedií a Saurovou oblíbenou hříčkou spojující autora s dílem. Film má sice několik styčných životopisných bodů, avšak ubíhá svou vlastní vůlí a po rozvernější škádlivosti. Ostatně, jedno z nejobdivovanějších operních děl, Don Giovanni, si hravost a Saurovo pojení plně zaslouží. Pozoruhodná a obdivuhodná jest estetika obrazů: geometrie, barvy, světlo, rozmístění i pohyb (Saurova již několikerá spolupráce s kameramanem Vittoriem Storarem). Sluší se vzpomenout, že (většinou násilnější) konverze Židů vedly v 17. století k ojedinělé náboženské úchylce, šabatiánství, nejradikálnější revoltě, jež ve své pokračující skrytosti nakonec vedla k vzepětí liberalismu a racionalismu. Já, Don Giovanni je zábavným dílkem, lehce provokativním a lascivně dráždivým, točí se kolem intimních lidských citů, rokokní frivolnosti a Mozartovy operní hudby. Hrdinou filmu je Lorenzo Da Ponte (příjemný Lorenzo Balducci), italský básník a libretista, jehož žádostivé mládí se prolíná s literární tvorbou i s vlastním přesvědčením. Byť je romantickou úlitbou. K výraznějším postavám patří z vášní nezkrotný benátský dobrodruh Giacomo Casanova (Tobias Moretti), salzburský hudební genius Wolfgang Amadeus Mozart (Lino Guanciale), Lorenzův obrat v pojetí lásky Annetta (Emilia Verginelli) a žárlivá a ctižádostivá sopranistka Adriana Ferrarese (Ketevan Kemoklidze). Z dalších rolí: Wolfgangova starostlivá žena Constanza (Francesca Inaudi), na rakouském dvoře úspěšný a vážený hudební skladatel Antonio Salieri (Ennio Fantastichini), hudbě přející rakousko-uherský panovník Josef II. (Roberto Accornero), ctižádostivá sopranistka Caterina Cavalieri (Cristina Giannelli), benátský vrchní inkvizitor Barbarigo (Sebastiano Lo Monaco), Annettin otec a nenapravitelný gambler (Franco Interlenghi), či operní pěvci v rolích Leporella (Sergio Foresti) a Dona Giovanniho (Borja Quiza). Já, Don Giovanni je tedy Saurova podstata (propojení autora s jeho vlastním dílem) v romantickém provedení a v mainstreamovém ukročení. Pobaví, potěší, mnohé snad rovněž nadchne. (19.02.2023)

Kdybych nikdy neviděl famózního Formanova Amadea, patrně bych byl nyní shovívavější, ale v přímé konfrontaci s režijní a uměleckou genialitou Miloše Formana je filmová biografie Lorenza da Ponteho téměř paskvilem. A nezachrání to ani ta do filmu implantovaná úžasná Mozartova hudba... Kdyby to byla inscenovaná opera, ok, ale takhle? Kulisy na úrovni televizní inscenace, nezvykle řídký příběh a především naprosto kýčovitý koncept, v němž hlavní hrdina - umělec, spoluprožívá děj svého díla...uff...jak zní to slovo...kýč? (24.02.2012)