My deti zo stanice Zoo

Na úvod bych měl asi napsat, že knihu neznám. Hodně lidí, který četli knihu, tady píšou, že film je zmatenej, nedává smysl a bez knihy by se vůbec neorientovali v ději. Já tenhle pocit neměl. Několik menších trhlin ve scénáři bych sice našel, ale pro celkový vyznění filmu podle mě nešlo o nic zásadního. Kdybych znal knihu, možná bych měl jinej názor. Asi je v tomto případě neznalost knižní předlohy výhodou. Ale neřešíme tu knihy, ale filmy, takže zpět k filmu. Film mě dostal svou atmosférou (pro někoho z Jižňáku je sídliště v Západnim Berlíně přecejenom trochu bližší, než New York nebo Chicago), hodně mě překvapili herci (zejména Natja Brunckhorst v hlavní roli byla naprosto přesvědčivá) a našlo se tam několik opravdu silnejch scén, který si budu asi dlouho pamatovat. Vadil mi akorát poněkud useknutej konec... K_A_MK_A_M: Samozřejmě, že se dá herák i šňupnout. Dostane se na sliznici a následně do krevního oběhu. Akorát je nájezd asi o něco pomalejší, než když se to střelí rovnou do žíly. P.S. Už jsem si přečet i knihu. Film je oproti knize hodně osekanej, ale hodnocení nechávám. (27.12.2009)

Hodnota je vo varovaní, hodnota je v poukázaní na tiene konzumnej spoločnosti, ale že riadne tiene, v Norimberku na stanici som mal sám možnosť vidieť to isté, čo tu vo filme, samé striekačky a feťáky, A to 40 rokov po filme. Tá konzumná spoločnosť prináša tieto neduhy a nejak sa to nerieši. Hodnota je hlavne v tom, čo sa stalo po. Sú to deti a ako dopadli všetky. Nikdy sa už z toho nedostali hoci aj niektoré prežili. Že je Requiem za sen lepší? Filmársky áno, ale je to vymyslený príbeh. Tento dáva hnusný pocit skutočnosti. Na plný počet mu ale chýba trocha viac snaha šokovať. (23.10.2023)

Kniha rozhodne podava posobivejsi dojem, ale film na druhej strane cloveku s mensou predstavivostou ukaze, ako sa z ludi, stavaju ludske trosky, pripadne mrtvoly. Je asi len dobre, ze som knihu citala uz pred desiatimi rokmi, pretoze verim, ze by mi film prisiel hned po precitani absolutne zbytocny. Je rok 2009 a chapem, ze tieto filmy uz dnes nikoho nezaujimaju, ale s odstupom casu je "uzasne" sledovat, ako boli narkomani este pred epidemiou AIDS stedri, pri poziciavani ihiel svojim spolufetakom. Je naozaj tragicky smutne, coho vsetkeho su ludia schopni, ked prepadnu svinstvu menom "droga". (01.09.2009)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)