Ostrovy menom Kim

Jedna myšlenka mně pořád lítala hlavou, "Dal bych si nějaký nudle." Nikdy jsem si nemyslel, že budu tak dojatej, když někoho uvidím jíst. Tohle je názorná ukázka korejské filmové ulítlosti v tom nejlepším slova smyslu. Na druhou stranu, i když to vypadá na happy and, Kimův dluh u banky se určitě sám od sebe nezaplatil:) (05.08.2011)

Po příchodu na ČSFD jsem se nakazil tehdejším nadšením z JK, potažmo jiných asijských filmů, které jsem do té doby vůbec neznal. Moc se mi nechce hledat názvy, ale třeba takový Muž odnikud a hlavně poslední zhruba půlhodina, to bylo asi moje úplně první setkání s Jižní Koreou a bylo víc než vydařené. Nadšení však začalo pozvolna opadávat a je pravda, že bych musel asi dlouho hledat, kdy jsem naposledy nějaký korejský film viděl. S Kimssi Pyoryugi jsem se vrátil zpět a to převážně v pozitivním smyslu. Pěkně natočený film o potřebnosti či nepotřebnosti dnešní civilizace s několika moc pěknými scénami, které byly podávané s typicky korejským humorem. Slibuji, že s dalším JK filmem, nebudu rozhodně tak dlouho otálet a pustím si ho, co možná nejdříve. (12.07.2014)

Na korejské filmy koukám poslední dobou docela často, obvykle jsou si pohříchu dost podobné, co se týče zápletky, obsazení, rozuzlení a vlastně i všeho ostatního. V naprosté většině filmů se objevuje zaostalá postava a i do komedií obvykle zasáhne smrt někoho blízkého.... nic takového tu ale není! Už proto na mě působí Kimův ostrov tak svěžím dojmem. Skutečně malý filmový zázrak a to už jsem pomalu chtěl nad celou jihokorejskou kinematografií zlomit hůl. PS: Kimův ostrov. (24.02.2010)

[ArtFilmFest 2011, Trenčín] Ojedinelé neprijatie od pár sebaistých frfľošov si vysvetľujem iba na základe môjho hypotetického odhadu týkajúceho sa ich nezdravej predpojatosti-averzie vôčí ázijskému filmu, pretože iný dôvod mi pri pohľade na túto nevtieravú "feel good" romancu nenapadá. Pred premietaním odznelo niečo v zmysle-uvidíte to, čo v súčasnosti vymaňuje Juhokorejský "mainstream" z pretrvávajúcej stagnácie a ja sa bez dostatočnej znalosti tohto zázemia pripájam k tým, ktorí "Kimssi Pyoryugi" považujú za víťazný. Ako kľúčový ťah sa mi vidí zvolená taktika rozvrhnutia čerstvej a multifunkčnej premisy, ktorá popri sladkoústom vystavaní "unconventional-love" zápletky pokrýva aj viacero potlačovaných/ignorovaných tém. Či už je to neschopnosť/nemožnosť odpútania/oslobodenia sa od každodenných sterotypov ústiacich niekedy až do zdánlivo neriešiteľných hlavolamov alebo (ne)plánované uviaznutie vo vzduchoprázdne virtuálneho imaginéria v ktorom vládnu fiktívny dvojníci, komótne lži a prebdené noci. Tieto zlovestné výpady racionality sú tu-prostredníctvom uveriteľných hercov-ukázané ako závažné, no zároveň iba dočasné zábrany nevysvetliteľnej existencie ktoré možno odbúrať za podmienky absorbovania a zúročenia netušených impulzov. Za kamerou nestojí amatér, koncept natáčania má logiku (proporčné obmieňanie pečlivých detailov a celkov), zábery sú navzájom previazané-vývojovo na seba nadväzujú a v konečnom dôsledku vrcholia v (sic) odhadnuteľný, ale za to veľavýznamný (SPOILER) "happyend". Inými slovami, totálne snové znázornenie liečiteľnosti japonského fenoménu "Hikikomori." P.S. Aj keď sa to zdá prísne, tak za tie (SPOILER) eskrementy bod uberám, kritizujem za to aj fulminantný "South Park"+iných "fekálistov" a nerád by som robil výnimky-nejde o akúsi moju precitlivenosť, ale o obyčajnú výhradu vôčí prehnanému (mikroskopickému) zaobchádzaniu s výkalmi, ktoré pokiaľ nemajú extra opodstatnenie ("Black Book") alebo nie sú zakomponované s rezervou ("Mammuth"), patria do žumpy a nie na plátno. P.P.S. Ku koncu som mal nutkanie si pospevovať úryvok z piesne mojej čo raz viac favorizovanej kapelky: "Run, whirlwind run, further and further away, into the sun"... (25.06.2011)

Aby bylo jasno, mám proti tomu výhrady... Jenže... Ještě předtím, než došlo k závěrečnému běhu jsem si "liboval", jak ten film nemá nic, čím by mě mohl ve svém závěru překonat. Ano, rozhodně byl celou dobu skvělý a opravdu výborně zahraný, ale rozhodně by mi nevadilo, kdyby byl o pár minut kratší. Jenže pak jsem se přistihl, že jsem při závěrečných scénách stejně napjatý, stejně bezradný a nakonec i stejně slzavě usměvavý jako ona. 85 % (06.04.2010)