Němá svatba

Divadelné zázemie Horatia bolo cítiť a vidieť naozaj vo všetkom. Spôsob, akým bola podaná hlavná myšlienka filmu, bol vskutku zaujímavý. To preklopenie, z humornej polohy do vážnej, bolo dych vyrážajúce. Tie drobné momenty, ktorých bol film plný, boli fantastické. Lepšiu svadbu, ako túto nemú, som asi ešte nevidela. Silné 4*. (28.05.2016)

Hrozná doba. Ale jako vždy je to o lidech. Jistě to nebyla jediná trachta v tom tehdejším mezinárodním smutku a kolik kvůli tomu zaniklo vesnic- tahle by mohla být jediná..? Tím neříkám, že to není odsouzeníhodné. Rozhodně je. Aby kvůli úmrtí nějakého starce trpělo tolik lidí, to se nedá obhájit. O národu, který to má na svědomí, lze ale zpětně říct jen to, že jeho příslušníci trpěli víc, než kdokoliv jiný ve východním bloku. Nemuseli být nejhorší, ale určitě byli nejvystresovanější. Ani to je ale neomlouvá, pouze to konstatuju. (28.04.2021)

Způsob rumunského budování komunismu zdá se býti poněkud dekadentním... aneb vyvolávání duchů minulosti skrze jednu divokou němou svatbu v čarovné, téměř středověké atmosféře, s tragickým podtextem a s následky v podobě paranormálních jevů, jimiž je ono magické místo prodchnuto podnes. Přípravu a samotný průběh svatby řadím mezi své nejúžasnější filmové zážitky i krásnou ukázku lidské soudržnosti a radosti ze života za všech okolností, a nebýt rozpačitého konce, důvod k neudělení plného počtu hvězd abych pohledala. (14.07.2015)

Je to vážně smůla, naplánovat si nevědomky svatbu na stejný den, kdy natáhne bačkory sám velký Pepi Stalin. Komunisti vzápětí vyhlásí sedmidenní zákaz veškerých oslav a všechno se zdá být v háji…Radost, smích či hodování není povoleno. Ne tak docela. Slavnost bude pokračovat, ale vše, včetně hudby, bude v módu MUTE. Tragikomedie založená na skutečném příběhu ukazuje, že s humorem se dá zvládnout všechno. Chvílemi až divadelní, často absurdní zpracování zachycuje sílu rumunského venkova ve vtipné, na konci bohužel i ve velmi tragické poloze. (29.06.2014)

Na první dobrou vnímám jen niterný rozporuplný pocit, haluškové pasáže pro mě moc nejsou, asi jim příliš nerozumím. Smysl pro humor zřejmě také nemám, neb jsem se nebavila, snad jen u těch příprav svatby a samotné hostiny, ovšem jen tu první půli. Jakmile se to přehouplo z ticha do bujarosti, bylo nabíledni, jak to dopadne. Psal se rok 1953 a Džugašvili vládl i posmrtně bolševickou pěstí. A ta celková ukřičenost a teatrálnost, hromadné otáčky a poklony, ach jo. Tohle není můj oblíbený šálek čaje, konstatuji s politováním. (27.10.2018)