Nórske drevo

Norské dřevo Anh Hung Trana je učebnicovým příkladem, jak se adaptace knih nemají natáčet. Ale také se na tomto snímku krásně ukazuje, že jakékoli srovnávání knih a filmů "podle nich" natočených je nesmyslné. Kniha je vystavěna s použitím literárních prostředků, zatímco film používá prostředky filmové... Kniha a film se tedy liší svou "řečí", ale navíc také svým rozsahem. Jakákoli snaha věrně převést knihu do filmové podoby, aniž by byly respektovány tyto zásadní rozdíly, je předem odsouzena k nezdaru. Nemluvě o tom, že nevidím naprosto žádný smysl, proč "věrně" převádět knihu na filmový pás. Není snad snazší a přínosnější si tu knihu prostě přečíst? Pokud se tedy dělá adaptace, musí přinášet něco nového, musí vhodně "přeložit" literaturu do kinematografie a vytvořit tak zcela nové dílo nezávislé na tom "původním". Odtud tedy ona nesmyslnost jakéhokoli srovnání knihy s filmem. Už z podstaty musí být jiné, jinak je to špatně - film by byl zbytečný. Tranův film zcela vyhořel právě na tom, že se otrocky snažil zkopírovat stránky velmi úspěšné (a velmi dobré) knihy do filmových okének. Pochopitelně to vede k velmi skokovému neplynulému průběhu vyprávění. Není prostor na vysvětlování jednotlivých detailů, epizod, příčin či následků. Není prostor na komplikovanou psychologii postav a jejich vývoj. Režisér chtěl mít ve filmu všechno, ale ve výsledku tam má jen neohrabanou kostru s mizernými chrupavkami a hlavně bez zdravé svaloviny. Proč dával např. do filmu onu nemocniční scénu s Midorinim otcem? Jaký smysl má tato scéna v kontextu filmu? Odpovím si sám - Byla v knize! Jenže Tran jaksi zapomněl divákovi převyprávět tuto epizodu celou a vysvětlit její smysl... A to je z podstaty špatně! Podobně by se dalo mluvit o dalších scénách. Film je více zajímavý po vizuální stránce; herci jsou také dobří. Tranovi se (zejména díky hudbě) podařilo vystihnout éru šedesátých let a vytvořit slušnou atmosféru. Ale to nevyvažuje ono selhání při "překladu" Murakamiho bestselleru, který je zde redukován na monotonní, až lhostejné oznamování, kdo už umřel, prokládané lascivitami, které v tomto filmu vypadají velmi samoúčelně. Křečovitost a snaha nezklamat vedla k pseudoartistnímu pojetí (časté záběry na krajinu, kytky v makropohledu), patetickému vyvrcholení (zoufalý Toru na skalnatém mořském pobřeží) a vůbec zbytečnému prodlužování divákova trápení. Vznikl pouhý přívěšek k dobré knize, nikoliv jeho nezávislý sourozenec, tj. svébytné dílo. Murakami měl dál tvrdošijně trvat na tom, že jeho knihy zůstanou knihami... (2 a 1/2 *) (25.02.2011)

Ne, tak tohle se opravdu nepovedlo. Nekonečné záběry, které mají být asi "artové", ale jsou nudné, mě doháněly k šílenství. A k tomu věty vytržené z knihy, které ovšem ve filmu zkreslovaly charaktery postav...Moje oblíbenkyně Midory tady působí naprosto nepřesvědčivě a uměle. A chudákovi Toruovi celý film říkají jen Watanabe... (20.04.2011)

Do pochmúrnych tónov ladená, sexuálno-citová odysea muža a ženy, spracovaná v silne komornom duchu a umocnená škálou poetických obrázkov, intímnou kamerou a hudbou. Bola som pripravená na to, čo mám od filmu očakávať, preto ma neiritovalo pomalé rozvláčne tempo a veľmi skľučujúca (čo je plus) atmosféra. Obzvlášť musím podotknúť, že sa v ňom nachádza jedna nesmierne depresívna scéna na úpätí skal, dotvorená hereckým majstrovstvom a temnou hudbou, po ktorej bola moja krehká psychika značne otrasená. Chápem aj tie nízke hodnotenia, nie každý prekúsne japonský art a už vonkoncom, keď nie je divák pripravený na to, čo ho čaká :-) (29.09.2011)

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Norské dřevo je určeno především znalcům knižní předlohy, kteří se sice neubrání rozpakům, ale nakonec uznají, že i přes všechny neduhy to prostě líp zfilmovat nešlo. Murakamiho dílo je přeci jen až moc určené papírovým stránkám. Neznalým knihy nebo japonské mentality pak v kině hrozí, že se ocitnou na podivném erotickém dramatu s dokumentárními záběry nádherné japonské přírody. Více v mé skromné recenzi (17.03.2011)