Nórske drevo

Kniha je lepší, film, když o tom přemýšlím, nedokáže postihnout celou tu atmosféru, kterou to mělo. Ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale není to to, co jsem chtěla vidět. Je to trochu odměřené a vyloženě s "dobrým" koncem. Kdo nečetl, možná bude občas dělat potíže se orientovat. Obrazy se střídají, ale nijak to nepůsobí, nic to nepředává. Když někdo umřel, ani to se mnou nehlo, jen jsem tupě zírala na plátno. Chybí tomu ta duše, kterou kniha má a kterou se Anh Hung Tranovi prostě nepodařilo na plátno dostat. Ani zhola z toho nejde cítit všechen ten chmur a samota a nejistota, které pociťujete při četbě. Kdybych nečetla, byl by tohohle pro mne prázdný film. Škoda, moc jsem se těšila. (28.01.2011)

Na filmové adaptaci literární předlohy Haruki Murakamiho Norské dřevo je nejpovedenější atmosféra, která se řezavě zavrtává pod kůži a nahlíží do rozbouřených niter nezkušeného mládí. Je to čistokrevná antická tragédie v celé své velikosti a bolesti. Rozpolcenost, ztracenost, beznaděj, tápání, nejednoznačnost, nesmělé volání o pomoc, odevzdanost, tíživý pocit zodpovědnosti, útěk. Veškerá vnitřní pnutí jsou jedinečně zachycena ve svých obrazech. Přes tuto až alegorickou a sugestivní kompozici vdechl filmový tvůrce Anh Hung Tran život bolesti, rozervanosti a strachu lidské duše, která se snaží pochopit složitost a nestálost lidských vztahů a citů a nalézt své vlastní místo a štěstí. Tento film není bezduchá reprodukce knihy, zaměřil se na zobrazení nálady vnitřních světů. Tyto samostatné vnitřní světy jsou ovlivňovány okolím, zejména fenoménem sebevražd, jež je poslední odpovědí jedinců na zmatek duše a na neschopnost nalézt své osobní štěstí. Sebevražda přináší vysvobození pro člověka a mnoho nejasností a rozpolceností všem zbývajícím. Hlavní postavou příběhu je samotářský vysokoškolský student Toru Watanabe (velmi zajímavý Ken'iči Macujama). To on je v centru veškerého dění a v něm se mísí všechny přímé i nepřímé impulsy, touhy a nálady. City a chtíč se perou s pocitem zodpovědnosti a Toruův vnitřní svět je zmítán v křečích protichůdných pocitů, jež berou potřebnou sílu a odhodlání a zalévají duší marností a utrpením. Hlavní ženskou postavou je Toruova kamarádka z dětství Naoko (pozoruhodná Rinko Kikuči) v prohlubujícím se uvěznění pocitu vlastní viny a pochybností, jež postupně a nenávratně uzavírá do šílenství hlasů a strachu. Třetí nejdůležitější postavou je mladá studentka Midori (zajímavá a křehká Kiko Mizuhara), která i přes veškerou rodinnou tragédii touží po životě. Bezelstná upřímnost v rozpolcenosti citů vyvolávají touhu i svazující hlas svědomí. Z dalších rolí: pacientka psychiatrického sanatoria a učitelka hudby se svéráznou metodou léčby Toruova rozháraného vnitřního světa Reiko Ishida (šarmantní Reika Kirišima), Toruův bohémský spolubydlící z kolejí Nagasawa (příjemný Tecudži Tamajama), Nagasawova trpělivá i trpící přítelkyně Hacumi (půvabná Eriko Hacune), Toruův kamarád z mládí Kizuki (Kengo Kóra). Tato antická tragédie má podmanivou sílu ve svém vynalézavém odkývání nahoty lidských duší ve zmatcích citů, viny, zodpovědnosti a chtíče. Ve strachu z podlehnutí, ve strachu z osamělosti, ve strachu neúplnosti. City a sex se prolínají i míjejí. Nálada vnitřních světů..... a já jsem spokojen! (11.12.2016)

Knížku jsem četl chvíli před tím, než jsem na to šel do kina a nakonec jsem byl rád. Film se knížky opravdu velmi drží a některé fráze jsou přímo okopírované. Jak už tady někdo psal, film je takový, že by čtenáři Murakamiho neměli být uraženi a ostatní dostanou romantické drama. Film se mi líbil, herci byli dobře vybraní a hudba zajímavá, delší záběry můžou někomu vadit ale s těmi se u takovéhoto filmu musí počítat... (09.03.2011)

Midori. Permanentní pohyb vpřed, zrak upřený k lepším zítřkům a životu. Naoko. Nemožnost pohnout se z místa, pohled odvrácený do říše smrti, kde Kizukimu je stále sedmnáct. Nevyzpytatelnost lásky ve dvou podobách, jež jako detaily prolínajících se tváří - zemské a lidské - dominují i obrazu. Souhlasím s Tomášem Jurkovičem, že filmová adaptace obohacuje čtenářský zážitek o určité nové vrstvy, nicméně jiné (a těch je bohužel víc) mu poněkud necitlivě ubírá. Melodické ticho, pozvolné, hypnotické tempo i protikladné pocity, které je Murakamiho předloha schopna vyvolat, jsou však podány přesvědčivě, třebaže mnohdy na hraně lacinosti a kýče. Mimochodem, Greenwoodova hudba je geniální. (10.02.2011)

Farebné, pomalé, smutné - celkom som si nevedela predstaviť ako sa dá podchytiť táto téma, ale celkom sa to podarilo. Tak trochu symbolicky a metaforicky. Stále to však ostáva kúskom pre Murakamiho fanúšikov a verím, že tí, ktorí to nečítali sa neubránili nude. Tiež sa mi zdalo, že scenár ponúkal aj pár nových záverov, ktoré v knihe neboli tak jasne pomenované. Film však ostáva prílohou ku knihe. (22.09.2011)