Pavilón č. 6

"Na světě není nic dobrého, co by ve svém počátku neobsahovalo špatnost" (Anton Pavlovič Čechov, Pavilon č. 6). Samozřejně se to dá obrátit, (i když jazykově je to složitější). Dobro bylo i na počátku všech Pavilonů č. 6 (viz Michel Foucalt "Histoire de la folie à l'âge classique" a "Surveiller et punir"), míst, kam se sosustřeďovali nestandardní lidé (proto je také cílem všech rodičů vychovat standardní potomky). Doktor Andrej Jefimyč Ragin se po nástupu do nemocnice snaží mírnit utrpení svých bližních, dokud si nepoloží otázku: "...pro komu v utrpení ulevovat". Tím se ovšem dostává do bludného kruhu, který má jen jedno východisko: nechat se rozpoznat, jaký opravdu je; tedy nestandardní. Jeho jediná radost - číst knihy a filosofovat s bláznem (Ivanem Dimitričem) - to jen ozřejmí. Andrej Jefimyč zná své místo uvnitř establišmentu: "Pokud se společnost chrání před zločinci, před psychicky nemocnými a vůbec před nepohodlnými lidmi, je nepřemožitelná. A na rozdíl od Buddhy, pro něhož byla nemoc stárnutí a smrt výzvou k jejich překonání, doznává: "Věznice, blázince přestanou existovat, a pravda, jak jste se ráčil vyjádřit, zvítězí, ale podstata věci se stejně nezmění, přírodní zákony zůstanou tytéž. Lidé budou stonat, stárnout a umírat tak jako dnes." - Myslím, že už to stačí! Nicméně šlo o skvělou adaptaci, Čechovovy povídky, která je napsána sice jen na pár stránkách, ale dal by se z ní udělat celý seriál. (Samozřejmě za předpokladu, že se k ní bude přidávat, nikoli ubírat jako zde). Pozn: 1: Jak Pavilon č. 6 vůbec funguje? Blázny zde napolévaí studenou vodou, ani je neléčí elektrošoky. Jsou tu prostě jen zavřeni, aby jim bylo zabráněno dosáhnout svých bláznivých cílů: oženit se, mít děti a vést normální život (jak sami říkají). A doktor? Ten se dostal mezi blázny proto, že se neoženil, neměl děti a nevedl normální život. - Tak jaká je v tom logika! (13.06.2018)

Jak tenká je hranice mezi psychickou vyšinutostí a „normalitou“?  Čechovova předloha je posunuta do současnosti a nasnímána jakoby dokumentárním stylem. Hodně zvláštní, až meditativní film. I když se odehrává v dost nevábném prostředí zanedbaného ruského blázince a mezi odepsanými existencemi, časem silně vtáhne do děje a nutí k zamyšlení nad podstatou lidského bytí. Čiší z něj smutek i typicky ruská chandra. (15.09.2021)

Skvele vystihnutá téza, ako sa človek vplyvom zamestnania nakoniec stáva presne tým, voči čomu sa profesne vymedzuje, nakoľko celý život naň atakujú argumenty protistrany. Ono je to také kus freudistické, v duchu inej tézy: dobre si všimnite, čo a koho druhý človek nenávidí, čo deklaruje, že neznáša, pretože presne to sú základné črty jeho povahy. Trochu zdĺhavé, na taký akoby dokumentárny spôsob, no v zásade vzhľadom k zvolenej téme a prostrediu dobre odvedená práca. 65% (19.08.2016)

Dokumentárna forma, ktorej sa dá uveriť. Až príliš, takže je to podozrivé. Zmysel mi nakoniec unikal, ale čo už čakať od psychiatrického ústavu. S Preletom sa to porovnávať nedá, je to niečo celkom iné. –––– Hranica medzi psychicky chorými ľuďmi a normálnymi ľuďmi je iluzórna. Všetci trpíme rôznymi formami psychických ochorení. (15.07.2016)

8,0/10 Chladný a až dokumentárny štýl filmu umožňuje vyniknúť silným stránkam Čechovovej tvorby, teda do podrobna rozpracovanej psychológii postáv a ich motivácii. Ak vás nenudia psychologicko-filozoficky ladené rozpravy, potom si určite vychutnáte aj tento príbeh na témy "normálnosti", "choromyseľnosti", či vzdel(áv)ania. A standing ovation pre Vladimira Ilyina, prosím. (04.12.2009)