Technotise - Edit a já

Ghost in the shell v srbském podání se vydařil fantasticky! Především po stránce vizuální. "Futurizace" současného Bělehradu je geniální. Ale i příběh funguje, byť není úplně nový. Fascinuje mne na tom předevší to, jak se tvůrcům podařilo skloubit animé s klasickými balkánskými reáliemi. Jadrná srbština, prokládaná množstvím vulgarismů zní z úst kreslených krásek nádherně.... I na Miloševiče došlo.... Erste Bank, díky.... (30.05.2011)

Bylo by nefér, kdybych postavám vyčítala, že myslí téměř jen na sex, ale to filosofování v mezidobí si odpustit mohly. Nejhůře z nesexuálních témat dopadla nebesa. Vždycky, když na ně došlo, hranice kýče byla překročena daleko do odpadních sfér. (Zvláště poslední scéna byla tak "moc", že vygenerovala nechtíc hutnou dávku ironických strategií.) Usouvztažňování "univerzální rovnice", boha a podstaty vesmíru byla z mého, ve všech ohledech laického hlediska silná slova. Modelovým divákům určitého typu filmů se jistě nesluší servírovat složité myšlenkové konstrukce, ale než nechat postavy plkat banality, je lepší některé repliky vyškrtnout. Takhle se film plácá na pomezí vážnosti a zábavnosti, předstírá hloubku a ponaučení a výsledkem je málo soudržný rybopes. |___ Druhý zádrhel spočívá v tom, že se hrdinka zaplete náhodou do dvou zázračných, na sobě nezávislých událostí, které spolu posléze začnou souviset přímo fatálně. Film kvůli tomu smrdí násilnou konstruovaností. To se ale kupodivu nevztahuje na absurdní scénu, kdy dědeček hrdinky vzpomíná na své setkání se Slobodanem Miloševičem, která se ve filmu objeví (jakoby) omylem. Tato scéna plní především dvě funkce: a) je vtipná, b) dokresluje fikční svět. Na příběhu se nepodílí vůbec nijak a to je dobře. Tak jako jsou příběh a filosofické (vý)trusy největší slabinou díla, nejsilnější stránkou je jeho svět, který umožňuje příjemné kyberpunkové rochňání a poskytuje prostor mnoha vtípkům a nápadům. Tím víc mrzí, že vyprávěcí možnosti, které tento svět nabízel, byly takhle nepěkně promrhány. |___ Ale za to, že ukazuje „život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk“, jak píše Artran, si Technotise zaslouží mírně nadhodnotit. (02.03.2011)

Tak ono to není vůbec špatné, přinejmenším dějově to do sebe něco má, nějaká atmosféra v tom taky je a pár scén je dost dobrých. Jenže na víc jak lepší průměr to nemá. Obzvlášť, když to neustále lavíruje mezi dramatem a komedií, jenže tady to lavíruje fakt úplně neskutečně a to po celý film - takže když to ve finále přijde s nějakou myšlenkou (jako filozofický bych ten film fakt neoznačil), člověk netuší, jak moc to může brát vážně. Mě se ta myšlenka celkem i líbila, ale to je její podání leckomu může připadat směšné. Navíc ani ten scénář není úplně dokonalý a určitě se s tím dalo pracovat líp a poutavěji, protože přece jenom je tam pár zbytečně dlouhých scén a ty docela dost brzdí jinak zajímavý děj. A animace mě taky moc nezaujala. Asi si to znova už nepustím, bůhvíjak silné dojmy z toho taky nemám, ale stejně to má něco do sebe a ačkoli je vidět, od koho se Srbové inspirovali, i tak si myslím že stojí za to se na to podívat. 3* (18.08.2021)

Srbská Motoko Kusanagi podliehajúca punkovej estetizácii v prvej polovici vizuálne nezaostávajúceho Klip-u rieši typické "problémy" študujúcej mládeže blízkej budúcnosti, aby si v tej druhej po dôkladnom prečítaní Asimovovho Dvestoročného muža dala rendez-vous s Neom a Blade Runnerom, a bola viac cyber v jednej veľkej reklame na Erste Bank. Dostatočne svojbytná, myšlienkovo i formálne nezaostávajúca zapadnutá perla východoeurópskeho animačného bloku z rúk Aleksa Gajica efektne využíva pokročilých žánrových trademarkov i uveriteľného zasadenia, ktoré si pochopiteľne svojou nadmieru realistickou antiutopickou víziou všedného života koketujúcou s prezieravým nadhľadom nevyslúži takú pozornosť, aká mu po práve patrí. Možno práve tým, že sa vyhýba romantickým klišé tradičného konceptu hrdinských mýtov, resp. superhrdinov. Viac u kolegu Artrana :-) 80% (18.09.2014)

Je příjemné, že kyberpunk je stále dostatečně životný na to, aby vznikaly příběhy těžící z jeho estetiky. Gajić pokračuje v budování filmového světa počínajícího Blade Runnerem a rozpracovaného hlavně v Kókaku kidótai. Vtipně mu ovšem obrušuje určité hrany prvky realistična. V Bělehradě budoucnosti proto cikáni sbírají kybernetický šrot do potahu taženého vychrtlou herkou a fabule se v zásadě drží při zemi, neboť popisuje každodenní peripetie partičky studentů. Teprve v polovičce děj poněkud zhoustne, když hlavní hrdinka Edit získá nezvyklého nájemníka. V závěru se však z filmu nestane prequel k hypoteticky možnému seriálu o superhrdince, který by divák vychovaný na animé a amerických filmech očekával, ale vše se vrátí do vyjetých kolejí běžných vztahů budoucnosti. Obecně je zajímavé, že východoevropské sci-fi (Noční hlídka budiž dalším příkladem) mnohem více ukazují život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk. Snad je to to naše latentní dědictví socialistického realismu :) (24.12.2010)