Šťastní to lidé: rok v tajze

Neskutečně zajímavý dokument z nejskutečně zajímavého prostředí. Tvůrci se rozhodli ve čtyřech ročních obdobích představit světu tajgu. Podařilo se jim to náramně. Byl jsem naprosto ohromen s jakou zručností si frajer s pomocí sekery a hoblíku dokázal vyrobit lyže, ba dokonce kánoi. Prakticky celý dokument je o tom, jak pobíhá lovec od srubu ke srubu a od pasti k pasti, vyzvedává z pastí kořist a opravuje poškozené. Společnost mu tvoří úžasní psíci, nabitá zbraň a pár nástrojů, bez kterých by se jen těžko obešel. 4* (28.09.2013)

„Odkázáni sami na sebe, lovci cítí samu podstatu. Jsou to šťastní lidé.“ Když jsem v půli snímku obdržel tuto informaci, tak jsem konečně pochopil, že se dívám na špatný film. Z tváří lidí, kteří musí celý život makat nebo chlastat, do této chvíle totiž žádné štěstí nezářilo. Já jsem však toužil po pozitivním souznění člověka s přírodou uprostřed divočiny a dostal jsem jen portrét lidí, kteří co vidí, to zabijí. Snad půl filmu zabral technologický rozbor nástrah a to mne také nebavilo. Jediné pozitivum vidím v přírodě, v probouzejícím se Jeniseji a lidové tvořivosti při výrobě kanoe nebo lyží. Všechny další informace o Tajze mám v sobě ještě z dob, kdy se o ní psalo víc, než o ceně ropy za barel. A když ve mně konečně dokument vzbudil zvědavost otázkou, odkud berou pohonné hmoty pro sněžné skútry, motorové čluny, motorky či motorové pily, když nikde nevidím žádný Shell ani ropný vrt, tak jsem se to nedozvěděl. (19.09.2013)

Jasně, byla za tím samozřejmě vidět ta neskutečná filmařská dřina, proti tomuhle je klasickej celovečerák procházka růžovým sadem. Ale jinak mě to nějak extra nebavilo. Chyběl mi tam nějaký silný příběh. Ten o psu roztrhaném medvědem mi nestačil. A silnější tam nebyl. Prostě ne! A pak je tu moje výhrada na adresu názvu: jací šťastní to lidé? Kdo tam kdy mluvil o štěstí? Nějaký komerční lovec, který tam jezdí jen na zimu, se zmínil o tom, že ho baví lovit. Ale to bylo všechno. Jinak se tam všichni jen klepali zimou, dřeli jak mezci a natírali se mazutem, aby je nesežrali komáři. Jestli jsou i tak šťastní, tak to pro nás páni režiséři nezaznamenali. Že pálí jednou v roce figurínu Paní zimy? Umí se bavit ještě nějak jinak? Nebylo tam o tom ani zbla. Název je návodný, ale zavádějící. (22.12.2013)

Zajímavý dokument, ovšem takových jsou spousty. Zobrazený způsob života byl ve skutečnosti po staletí pro severní Rusko docela typický: v létě trocha té zeleniny, a jinak co dá les a řeka. Objektivita filmu trpí prvoplánovou ideou, že tenhle život je receptem na štěstí. Bylo-li by tomu tak, muselo by Rusko být tradičně šťastnou zemí - což je nápad přímo mistrovsky pitomý. --- Univerzální recept na štěstí neexistuje. Tak například pan Herzog je filmař. Ve svých filmech rád ukazuje šťastný život v divočině. Sám ale v divočině žít nechce, jenom o ní dělá filmy. Předpokládám, že to je jeho recept na štěstí. (26.04.2014)

Nie som si istý, či sú tak celkom šťastní alebo len pripútaní svojou psychikou na jedno miesto, ale dobre, to že to urobili Nemci a ešte takto vykreslili Rusov, za to pomyselný klobúk dole. Vadila mi postupnosť, pretože začali tvrdou prácou a praktickými ukážkami ako prežiť v drsnej zimnej prírode, prechádzali cez pár dialógov, pár zábaviek, no zas skončili pri praktických veciach, ktoré inak na filmoch milujem, no neboli detailné a tak by som si musel dodatočne niečo naštudovať a vyhľadať, čiže to boli prakticky len ukážky a divák „zíraj“. Títo ľudia musia bojovať o prežitie, ale myslím, že nie sú v takom strese ako my, čo sa sami nazývame civilizovaní. Z tých diel z divočiny je toto dosť presvedčivé, niektoré chvíľky stoja za to, je to proste tamojší život a zvyky. Ja mám radšej teplejšie prostredie a osobne myslím, že názov je trocha prehnaní, ale tento dokument sa oplatí vidieť. (11.12.2013)