Žena, ktorá spieva

Dvojčata Jeanne (Mélissa Désormeaux-Poulin) a Simon (Maxim Gaudette) se při čtení závěti své matky Nawal Marwan (Lubna Azabal) dozvídají, že mají staršího bratra a stále žijícího otce, kterého považovali za mrtvého. Musí je najít, aby jim předali dopisy, protože je to podmínka pro zhotovení jejího náhrobku... Příběh, který se odehrává ve dvou časových rovinách, dokáže diváka v závěru překvapit. (23.07.2017)

Je to skvelá dráma od Denisa Villeneuva. Má veľmi dobrý príbeh o mladej žene, ktorá spolu so svojim bratom prichádza k notárovi, aby sa zoznámili s poslednou vôľou matky, keďže nedávno zomrela, no dozvedajú sa jej nečakané a veľmi nepríjemné priania a navyše matka po nich žiada, aby našli svojich nikdy nepoznaných brata a otca, ktorí majú stále žiť. A tak sa mladá žena rozhodne splniť matkino prianie a vydá sa na blízky východ po jej stopách, kde si uvedomuje, že o svojej matke prakticky nič nevie, ale urobí všetko preto, aby našla svojich blízkych. So spracovaním som mimoriadne spokojný, aj napriek tomu, že rozbeh pôsobí možno trochu pomalšie ma to už prakticky okamžite úplne vtiahlo a bol som skutočne veľmi zvedavý, čo sa z toho vyvinie a dopadlo to snáď najlepšie, ako vôbec mohlo. Dej je rozdelený na dve línie, už súčasná s dcérou pátrajúcou po minulosti matky pôsobí nadmieru zaujímavo, ale hlavnú pozornosť si rozhodne získa práve tá minulá s matkou, kde sa dá zoznámiť s jej ťažkým životom a hlavne kvôli nepriateľstvu medzi kresťanmi a muslimami je plná vynikajúcich a pôsobivých scén, pričom to našťastie pôsobí uveriteľne, ako napríklad autobus. Takže po celý čas ma to veľmi bavilo, pričom zaujímavosť filmu sa neustále len zväčšuje a aby toho nebolo málo, na konci príde ešte jeden síce nie až tak nepredvídateľný, ale rozhodne veľmi zaujímavý a aj pomerne nepríjemný zvrat a tak v tomto prípade sa o ničom inom, ako nadšení hovoriť nedá. S hereckým obsadením som nadmieru spokojný, hlavnú pozornosť si rozhodne získajú obe hlavné ženské postavy, ktoré sú skvelé a svoje línie s ľahkosťou ťahajú, ale nesklamú ani zvyšné vedľajšie postavy, aj keď tu sa skôr jedná o také epizódne. Réžia a technická stránka sú výborné, Denis Villeneuve mi opäť dokazuje, že je to všestranný talent, ideálna vizuálna stránka, výborná atmosféra a to celé realistické prevedenie, tu nemám čo vytknúť. Nevedel som, čo od tohto filmu môžem čakať, ale dopadlo to až prekvapivo dobre, som skutočne nadšený, skvelý film, ktorý si ešte určite pozriem. 86% (25.05.2014)

Prvních 30-40 minut je to v podstatě jen paleta dlouhých záběrů a střípků do zdánlivě složité příběhové skládanky. Avšak jakmile se odkryjí všechny nosné body a celek se začne "slepovat" dohromady, stává se z Incendies úplně jiný film. Naléhavý, nekompromisní, autentický. Každý další záběr je stále víc a víc bolestivější a emocionálně katarzní až do finále. Finále které každého diváka zasáhne různě, ale určitě na něj nikdo jen tak nezapomene. Předtím, než byl Villeneuve velkorozpočtový, temný a vizuálně opulentní, dokázal temnotu natočit i za zlomek rozpočtu, s podobnými filmařskými kvalitami v omšelých kulisách a s neznámými herci. Stojí za to si udělat srovnání. (01.08.2022)

V retrospektivách velmi silný a emocionální příběh, kterému nohy podkopává nedotažená současná linie v podobě suchého sběru faktů a scestné snahy prohloubit postavy a složité vztahy dvou sourozenců skrze artistní bezmoc, jež vzhledem k zbytku filmu navíc působí jako pěst na oko (symbolické scény z bazénu). (08.07.2011)

Prvních čtyřicet minut je zabijáckých! Přičmoudlá roštěnka jde k autu (5 minut), přičmoudlá roštěnka plave v bazénu (8 minut), přičmoudlá roštěnka plácá s bratrem (6 minut), přičmoudlá roštěnka jede (7 minut), přičmoudlá roštěnka jde (12 minut), přičmoudlá roštěnka hledí k obzoru (2 minuty) a vy zálibně sledujete tlačítko "STOP" na vašem ovladači, protože na večer máte v záloze ještě něco o rakovině nebo si už dlouho toužíte po osmé "vychutnat" Vesmírnou odyseu. Pokud ovšem za tu dobu nepojdete nudou, něco se náhle zvrtne a na Blízkém východě začne být najednou útulno. A bodejť by ne! Válka, mrtví muslimové, mrtví křesťané, no prostě nic, čím by ten bílý, militantní ateista uvnitř mohl pohrdat. Do toho se puzzle pomalu začíná puzzlit a výsledný obrázek ukáže něco, nad čím by nejeden antický tragéd zlomil brk, spálil své svitky a šel si zaběhnout Marathón, aby si vyčistil hlavu a už nepsal takové povrchní bláboly. Hypochondr Oidipus by jen tklivě zaplakal a nechal se dobrovolně hospitalizovat, protože trpí těmi triviálními komplexy. (11.05.2011)