Post Mortem

Upřímně řečeno, čekal jsem více. Námět jako takový je skvělý, ale nějak mi nesedlo to zpracování. Kdyby byl Mario jen krapet normálnější, možná bych tomu všemu co dělá věřil. Místy mi přišel totálně flegmatický a to i v případech, kdy by každý jiný člověk rozhodně jednal jinak. Myšlenka ukázat státní převrat jen formou přísunu těl Máriovi na pitevnu je rozhodně originální, ale mohlo to být uděláno lépe. Rovnou říkám, že jsem nečekal filmařsky dokonale zpracované poslední hodiny prokomunistického prezidenta Salvadora Allendeho a jeho věrných při marném boji v paláci a státní převrat pod taktovkou Pinocheta. Bohatě mi stačila ta v úvodu usazená kamera pod podvozkem halftracku zabírající skřípějící pásy a nápravu podvozku se skřípěním drtící sklo na ulici... Mimochodem to bylo dokonalé. I minimem se dá říci vše. Ani mi nevadila ta rozvláčnost některých scén, ale zkrátka mi to nějak nesedlo. Ale jako jinačí pohled na moderní dějiny a na státní převrat v Chile s tísíci obětí, umučených a nezvěstných to stojí za vidění. Co mne překvapilo byl fakt, že si tvůrci nazachovali odstup a hrdinové filmu straní svrženému prezidentovi. Tři volská oka. * * * (25.09.2013)

Hlavní hrdina se nejprve rozpláče, když s milovanou Nancy sedí nad volským okem (už jen popis toho nezní zrovna dojemně). Podruhé pak v závěru, kdy skládá jeden kus nábytku na druhý a odděluje se tak nejen od své jediné vášně, ale také od celého světa. Snad toto se nám režisér snažil říci, kdo ví. V každém případě tak Mário činí asi pět minut, kdy si začnete říkat “bože, ať ta scéna skončí”, a ejhle, ono to skončí celé. Už jen za to oceňuji celé dílo o něco více. (11.11.2011)

Snímke by pristal názov “Láska v časoch cholery” viacej než rovnomennému románu. Ponurá dráma za hranicami smútku, bližšie zápachu smrti. Larraín minimalizuje čo sa dá, neunúva sa ani nastaviť kameru tak, aby bolo hercom vidieť na tváre, keď v niekoľkominutovej statickej scéne tichého sedenia za kuchynským stolom začnú plakať a zvesia hlavy mimo obraz. Podivínske samotárske charaktery, atmosféra bez života, lásky, ľudskosti a slnka, narastajúce množstvo mŕtvol v márnici. Von z bytu hlavnej postavy, z nemocnice či márnice nazrieme výnimočne, a i to do divadelne nainscenovaného prostredia. Posledná scéna najprv skúša divákovu trpezlivosť, aby ho napokon vyslobodila a pomohla mu film, a obzvlášť zmysel jeho tiahlej poetiky, pochopiť. A necháva na ňom, či jej vytriebený prístup k nemu zatratí alebo uzná. (11.07.2011)

Události krvavého vojenského puče, který v září 1973 smetl vládu prezidenta Allendeho, patřily k důležitým mezníkům studené války. V mojí generaci byl puč v běžném povědomí, byť zkresleném optikou železné opony a bipolárního světa. Bojím se, že většina dnešních diváků se nebude v příběhu orientovat, zvlášť když jim to režisér Pablo Larraín ani v nejmenším neusnadňuje. Nevysvětluje, neanalyzuje, převrat zkrátka poznáváme subjektivně prostřednictvím podivínského úředníka na patologii, který mlčky a s kamenným pohledem ve tváři sleduje kupící se hromady mrtvol na podlaze, sténání raněných a vzrůstající strach v očích lidí. Jsme svědky ohledání těla prezidenta Aliendeho i prvních izolovaných činů odporu proti teroru. Velké dějiny se píší na ulicích a stadionech, tady se spíš uklízí to, co zbylo ze starého rozbitého světa. Mário je muž bez mimiky a citů kromě náklonnosti k tanečnici z místního divadla. Nemá rodinu ani přátele, minulost a vlastně ani smysluplnou budoucnost. Je jen nenápadným pozorovatelem událostí, které se vymkly i těm nejčernějším scénářům a představám. Celkový dojem: 75 %. (30.10.2013)

Ťažko povedať, či náš distribútor uviedol tento film do našich kín vďaka festivalovým oceneniam, ktoré Post Mortem utŕžil, alebo videl určitý komerčný potenciál v jeho morbidnosti. Film bude bližší obyvateľom Chile, ako našemu artovému divákovi, ktorý si na nejaký Pinochetovský prevrat z pred mnohých desaťročí možno ani nespomenie. Film o týchto udalostiach neinformuje, ráta aspoň s minimálnou informovanosťou diváka a keďže tu ide o duševný vývoj hlavnej postavy, stáva sa nadčasovým a o tom, kde a kedy sa tieto udalosti odohrali, nie sú až tak smerodatné pre jeho pochopenie. Skôr mi pripomínal vďaka interiérovým scénam, z ktorých sa skoro celý film skladá, ako nejaké dystopické sci-fi z neveselej alternatívnej reality. Hlavná postava pripomína vzhľadom charizmatických zloduchov zo starých hororov a režisér si určite pri nakrúcaní povzdychol, že viac by sa mu do role hodil Klaus Kinski. Pokiaľ hľadáte metafory, tak sa dá porozmýšlať nad akcentom jedla. 70%. (16.09.2013)