Návrat domů

I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. (04.05.2015)

Vůbec nechápu, proč je Návrat domů tak opomíjeným filmem. Podle mě patří k tomu nejlepšímu, co kdy Frič natočil. Navíc se jedná o téma, které je v naší kinematografii takřka bílým listem. Těch návratů z války jsme jistě zažili dost, ale buď se jednalo o budovatelské škváry plné písní a prací a po revoluci to naopak byly zpracování zabývající se persekucemi vojáků bojujících v západních armádách. Návrat domů však pojednává o osudu tisíců vojáků, kteří se vrátili domů a v radostných dnech osvobození nacházejí své snoubenky vdané, rodiče i blízké mrtvé a i když si splnili svou touhu a osvobodili svojí zem, náhle nevědí, co dělat, protože jim chybí pevný bod, do kterého by se vrátili. A tak hledají. Film nabízí několik silných scén, přičemž nejintenzivnější je ta s Terezií Brzkovou, které hlavní hrdina přichází oznámit smrt jejího syna. Herci byli do jednoho výborní, přičemž všem podle očekávání vévodil Karel Höger v jedné ze svých nejlepších rolí a jsem rád i za to, že vzdor roku natočení se film vyhnul výraznější komunistické propagandě. I když o dva roky později by to vše nejspíš vypadalo jinak. 90% (18.03.2014)

Tak tady jsem byl s hodnocením opravdu na vážkách... Námět filmu byl skvělý. Mladý poddůstojník zahraniční armády se v květnu 1945 vrací s jednotkou do Prahy, odkud pochází. Celých těch dlouhých šest let se těšil na ten okamžik až zase doma otevře dveře a uvidí v kuchyni mámu se setrou a setká se se svojí snoubenkou. Ta myšlenka jej držela celou tu dobu strádání, bojů i v lazaretu po vážném zranění nad vodou. Teď je konec války a vše vysněné je přímo před ním. Jenže co to? Snoubenka nevydržela čekaní a když konečně zastihne někoho doma, zjistí, že jsou to cizí lidé... Ti mu mimoděk vypoví, že při bombardování přišli o vša a tak jim byl přidělen tento volný byt. Prý po nějakých popravených, protože jejich příbuzný šel bojovat za hranice.... Mareš navštíví ještě matku svého spolubojovníka, jemuž slíbil, že vyřídí mámě sbohem a předá jí jeho věci... Na to však prostě nemá sílu... Film měl velmi mnoho silných momentů a kdyby vše zůstalo jen v té osobní rovině kdy vysněné se tvrdě střetávalo s válečnou krutou realitou, bylo by to na 5 hvězd. Bohužel rok 1948 už snímek lehce zbarvil do ruda, což může divák vidět na všudypřítomných rudoarmějcích, Sovětech tábořícíh ve Stromovce i ve scéně s profesorem. Smolík nejprve krásně hovoří o glóbusu, který vzteky robil, protože první válečná léta se šeď rozprostírala dál a dál přes celou Evropu na východ a on už se na to nemohl dívat.. Pak ale okřeje, když začne vyprávět o porážce Stalingradu a následně o budování nového Československa... O Spojencích a bojích na západě nic... Přitom paradoxně v posledním záběru, kdy se kolona vozidel šine dle rozkazu do Sudet, jsou všechna auta od jeepů po náklaďáky americká :-). Píseň Poljushko Pole mám rád, ale tady to už byla čistá propaganda a tak jako čtvrtý hlas pískat nebudu... Högera mám rád a byl skvělý, ale mnohem radši než tento film mám snímek Májové hvězdy (1959), který se také odehrává v Praze v květnu 1945. Tři prázdné patrony pro klučíka na dvorku. * * * (17.06.2014)

Válka skončila, slunce zářilo a šeříky kvetly jako o život. Země plná úsměvů, jako sad s krásným ovocem. Život se pomalu vracel k normálu. Byť zachycuje nepatrný zlomek poválečných jarních dnů. Bylo to silné a funkční. Ať bych charakterizoval jakkoli, skutečností zůstává, že to je jeden z nejzajímavějších filmů té doby, a to jak obsahem, tak nádhernou atmosférou pražských květnových dnů. Co k tomu ještě dodávat? Pravda, film už dost zestárl, ale šeřík si uchoval jarní rozkvétání dodnes. (01.03.2018)

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)