Varhaník u sv. Víta

K několika pozoruhodným snímkům, k nimž dospěla domácí kinematografie krátce před příchodem zvuku, patří bezesporu i toto dílo režiséra Martina Friče. Umělecký úspěch filmu byl výsledkem spolupráce skupiny lidí, kteří neměli k filmu pouze obchodní vztah, ale kteří se naopak snažili vytvořit dílo, jež by se mohlo směle zařadit po bok významných světových filmů. Výrobce Vladimír Stránský přizval ke spolupráci mladého člena literární avantgardy Vítězslava Nezvala, který scénáristicky upravil původní námět Václava Wassermana a režiséra Friče. Architekt Hanuš Gödert postavil v ateliéru na Kavalírce velmi působivou kulisu hradčanské Zlaté uličky, kterou dovedl s velkým smyslem pro výtvarný efekt zachytit kameraman Jaroslav Blažek. Frič pak svůj teprve druhý samostatný film obsadil největšími hereckými hvězdami. Titulní roli starého varhaníka vytvořil Karel Hašler, který tu mistrovsky navázal na své úspěšné ztělesnění tragické postavy dr. Uhra v Pražského Batalionu. Největší třpyt ovšem vyzařuje božská Suzanne Marwille, která v roli klášterní schovanky Kláry zvolna rekapituluje své výsostné postavení na poli domácí němé kinematografie. Není pak bez zajímavosti, že podobný typ si zopakovala ještě o tři roky později ve Fričově melodramatu Sestra Angelika. Neprávem upozaděný zůstává výkon Oskara Mariona, pro kterého první angažmá v českých ateliérech znamenalo rozhodný okamžik ve vývoji další kariéry (režisér Frič si ho vybral do svých dalších - zvukových - filmů). Standardní figurku bezcharakterního vyděrače ztvárnil Ladislav H. Struna. Premiérou VARHANÍKA a následným katastrofálním požárem Kavalírky se uzavřela jedna kapitola dějin české kinematografie. Pro Martina Friče film znamenal především odrazový můstek ke slávě a úspěchu a zároveň naznačil, v jak velkou osobnost tu Lamačův žák a souputník vyrůstá. Použitím varhanních koncertů Johanna Sebastiana Bacha pak dílo získává neopakovatelnou atmosféru a divákovi zajišťuje hluboký prožitek. (26.10.2009)

Kdyz opomenu fakt, jak by asi mrtvola byla citit a ze by Klara po zavreni ve sklepe nevolala cetniky, tak se mi scenar libil. Na tu dobu vyborna kamera, ani ne tak svou napaditosti, jako kvalitou a ostrosti obrazu (pokud se to tedy neretusovalo ci jinak digitalne neupravovalo). Atmosfera stare Prahy je paradni, predevsim obydlena Zlata ulicka (kdyz vezmu v potaz, ze minimalne pred lety byla ulicka oplocena a vybiralo se vstupne za pruchod). Hercum dominuje Karel Hasler, bezkonkurencne nejlepsi herecky vykon. Skoda, ze film nema alespon hudebni doprovod. Fric naplno ukazal svuj velky potencial, ktery v budoucnu plne vyuzil. (27.04.2015)

Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady. (30.04.2020)

Vadí mi zde několik hluchých míst ve třetině a pak ve dvou třetinách příběhu, vadí mi melodramatické zakončení, které jde trochu proti dosavadní linii vyprávění a charakterům postav (lump se náhle změní v andílka, stane se zázrak u varhan), ale jinak mne příjemně překvapilo, jak kamera kouzlí se světlem, jak si vyhrála s uličkami, vilami a zákoutími Prahy (i když ten kousek Zlaté uličky, kde se odehrává děj, je dělaný v ateliéru), dobré jsou pokusy vyjádřit obrazem i zvuk (!), protože zvuk právě zde hodně chybí, a je škoda, že film nevznikl o dva tři roky později. A vynikající jsou i hrátky s prolínačkami, symbolickými prostřihy, hrou se stíny... Taková škola filmařiny, kterou by si povinně měli pouštět současní čeští filmoví "umělci". (27.05.2016)

S panem Fričem si dlouhodobě „rozumím“, takže i tohle setkání dopadlo dobře, kouzlo starých filmů na mne pořád působí.. Melodramatický příběh varhaníka je nejspíš očima dnešního diváka prostý či naivní, já se však ráda nechám unést do roku 1929 a obklopena tichem sleduji stárnoucího muže, jehož jedinou vášní jsou varhany a pak dcera přítele Klára, k níž má otcovský vztah.. Vše, co by se dalo vytknout, odpouštím a hodnotím shovívavě.. (23.09.2021)