Stalker

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)

// Production Companies: Kinostudiya ''Mosfilm'' // Jediná svetlá chvíľka v tomto od veci nekonečnom a poeticky nudnom prízraku z Ruska znela takto: To ste stále opitý? Ja? čo tým myslíte? Napil som sa tak, ako to robí polovica národa. To druhá polovica národa je opitá, ja som sa len napil. (13.07.2012)

Vzhledem k okolnostem, ze kterých jsem na film koukal, na sebe ještě mohu být pyšný, že jsem usínal pouze na krátké okamžiky (které ovšem nijak nevadily, děj, ba ani záběr, se většinou vůbec neposunuly). Ovšem ta podívaná to byla vskutku fantastická a neopakovatelná - podvodní zarezlé předměty, vše pokryté mechy, dým a šeď spojená se zelenou a vodou... kouzelné. A na konci jsme všichni spontánně vyprskli smíchy :-) (holčička s telekinetickými schopnostmi). Zážitek, na jaký se nezapomíná, se vším všudy. HUDBA: Eduard Artemyev - byla taková industriální, ne? Líbila se mi a zajímavě se prolínala se sny, které jsem po dobu filmu stihl mít. (07.08.2009)

ANDREJ TARKOVSKIJ, STALKER (1979) __________ Fikce. Poodkrývám cíp vzpomínky, který se roztřepil častým dotykem. Stalkerská otázka. Otázka, kterou nedokážu kloudně vyslovit, natož ji zodpovědět. Přání, které skrýváme a chráníme. Sami před sebou? __________ Co chci pod nánosy děsů, úzkostí, krachů, prasklin, zapomenutých snů, nevyslovených a nenaplněných lásek, zranění, která jsme způsobili sobě i druhým, hanby, lítosti, špatně zvolených cest a blbých rozhodnutí, kterýma jsou naše cesty zpravidla lemovaný jako alej, a kterýma si máme šanci kdykoli zpackat život...? __________ Kde je moje místo? Území. Teritorium. Zóna. Odkud saju živiny, odkud saju to, z čeho jsem živ? Odkud porozumím? Bloudím? Ztratil jsem cit? Nemám cíl? Jsem na scestí? (Zdroj věčného neklidu poutníka, Ahasvera). Hledání tohoto místa se jako stříbrná nit vine skrze Tarkovského filmy, a pojí je v jediný celek. Stalkerský pes. Posel. Mezi světy a mezisvětí. Posel ze Zóny, posel mlčenlivé zvěsti. Zvěsti bez obsahu. Věřit. Ale čemu? Věřit. Proč? Proto. Černý pes, psychopompos, část stalkerova srdce, která zůstává v Zóně, když on odchází, která mu vychází v ústrety, když se vrací, když přijde Čas. To nejvlastnější ze mne, co nikdy nevlastním. Stalkerský pes, posel, který putuje - světy, filmy, životy. Černý pes, Tarkovského poslední spojení s tím, co je mu nejdražší, s vlastí, s domovem, v dobách nejtěžších, v dobách vyhnanství (Nostalghia, 1983) . Tarrův černý pes, zubožený a hladový, jako Tarrova víra, couvá před Karrerovou zoufalou zuřivostí (Béla Tarr, Kárhozat - 1988), zatímco Fliegaufovi štěkající psi (Benedek Fliegauf, Tejút, 2007) se stanou bytostnými strážci a posly 'zapomenuté důstojnosti světa'. Nic tak v sobě nezrcadlí rozdíly i zapíraná spříznění Tarra s Tarkovským, jako stalkerský pes, jehož čtyřnohý stín kradmo vstupuje do Tarrových filmových obrazů. Nic tak nestvrzuje lehkost, se kterou Fliegauf překračuje stín svého mistra, než štěkot jeho psů. (14.05.2010)

"Bože chraň! Já vůbec moc nepřemýšlím. Nedělá mi to dobře." Film spěje ke konci. "Bohudík.." říkám si a prásknu s sebou na postel a děj už nijak výrazně nesluduji. Pak přijde zpověď Stalkerovo ženy. Neznám její jméno. Nevím o čem mluví. Zapaluje si cigaretu a donutí mě vrátit se do původní polohy plodu, která mi byla přes dvě hodiny jedinou pohodlnou pozicí. Její oči sledují upřeně do kamery, mluví, mluví, mluví. Je zvlaštní, že mě upoutává postava, která do děje nijak výrazně nezasahuje a je tam, dalo by se říct, jen pro okrasu. Vstane a přejde k oknu. Popotáhne z cigarety. Je to ona, kdo řekne závěrečná slova. Má do té doby pohodlná pozice, začíná mi býti nepříjemnou, ale sakra ta ženská je tak pozoruhodná bytost, že risknu amputaci končetin. Konec. Tečka. Tarkovskij. Jsem vděčným pozorovatelem, když jde o nějaké psycholigické, filozofické filmy. Rád nad nimi přemýšlím, téměř do zmagoření, ale Stalker vám (nebo podle hodnocení ostatních, jen mě) přivodí zvláštní pocit v žaludku. Čert vem to, že jste to nepobrali, ale když vám uniká i příběh, je fuška pak naskočit do rozjetého vlaku. Andrej Tarkovskij je jednoslabičný expert, který rád mate divákovo myslí. Tak ať, ale ať tomu dá tvar a dávku spádu. Možná je na vině můj věk. Prostě nekoukej na filmy pro dospělé, když sám máš problém pobrat Trigonometrii. Učím se za pochodu a Stalker byl na můj vkus až příliš rychlým skokem do světa, který je hloubavý a do jisté míry i praštěný. Knihu čtu a doufám, že nebudu mít nutkání zaklapnout ji v polovině jako u filmu.__ Stalkerovo žena típla cigaretu a zmizela. Já spadl z postele s otazníkama v hlavě a v tu chvíli jsem si připadal jako malé dítě, které nedokáže pochopit, proč mu máma nekoupí žvejku, když ji o to ustavičně prosí. Chci to vidět s inteligentnějším člověkem, než jsem já. Chci to pochopit!!!! (10.05.2009)