Stalker

Ruský Stalker z roku 1979 režírovaný Andrejem Tarkovskijem je dost možná jeden z nejsložitějších filmů v historii kinematografie- Jeden z nejproslulejších (či dost možná nejproslulejší) ruský filmař zadaptoval knihu bratrů Arkadije a Borise Strugackijových (kteří jsou společně s Tarkovskijem podepsání i za scénářem adaptace) a zpracoval vizuálně strhující, dějově náročnou a celkově psychicky diváckou náročnou podívanou, kterou je velmi náročné i přes její vysoké kvality dokoukat do konce a v tomhle případě skutečně záleží jenom na tom co toho divák vydrží. Je velmi složité vysvětlit základní zápletku, hlavní myšlenku a veškerý dějový průběh Stalkera a je dost možná zajímavé vědět toho co nejméně a následně postupně dějové rozkrýt hlavní děj sám i když velmi pravděpodobně hrozí, že divák k nějakému velkému pochopení všeho co se na plátně děje přece jen nedojde. Tempo Stalkera je vražedné a dochází skutečně k pasážím kde se v podstatě ´´nic neděje´´. A i přesto na těchto náročných a těžce uchopitelných pasážích něco je. Stalker je ve finále dost možná dodnes jedním z nejoriginálnějších filmů všech dob a Tarkovskij si mistrovskou režii obhajuje svůj titul pravděpodobně nejvíc mezinárodně známého ruského režiséra. Počet překrásných a nádherných filmových záběrů je ve Stalkerovi velmi výrazný, o to možná zajímavější je ale možná zajímat se o to co všechno se vlastně v rámci děje odehrává a jaký to celé má smysl. Stalker je ve finále skutečně především plný filozování a i proto je velmi náročnou diváckou podívanou. A zároveň má skutečné momenty, které i divákovi, který je z filmu víceméně nadšený dají do hlavy úvahu nad tím, že je tohle dost možná skutečně až moc a je ideální čas skončit. Stalker je tak definitivně jedním z nejnáročnějších diváckých zážitků všech dob a především ve výsledku skutečně nepříjemný zážitek. Je geniálně zvláštní a vypiplaný do každého detailu, přesto mám ale pocit, že Stalkera nikdy nechci vidět znovu. Má bravurní scénář, velmi dobré herecké výkony, vizuálně skvostné podání ale přesto má za mně lehké vady na kráse v tom, že je občas nepříjemný možná až příliš. Přesto jde ale právem o jeden z nejznámějších ruských filmů, který rozhodně potencionálně naláká k tomu dohnat i zbytek Tarkovskijho tvorby. A následné rozebírání toho všeho, co se v rámci filmu přes dvě a půl hodiny dlouhého filmu stane je srovnatelně stejně zajímavé takže i za tohle rozhodně palec nahoru! (13.09.2020)

„Pre mňa je všetko väzenie.“ Keď som raz ležal v úzkej malej izbe na St. Dunstan Road v Leicestri, o ulicu ďalej od Ima a pankáčov Stonyho, Rudyho, Paliho, Paliho (áno, boli dvaja) a Gunsmokea, jeden človek mi hovoril o tom, že ak je niečo nekonečnejšie, ako ruská krajina, je to už len ruská duša. Asi odvtedy k ruskej kinematografii pristupujem s obavami. Ak si raz za 1OO rokov nejaký ruský film pozriem, hneď si na to sychravé anglické mesto spomeniem. Stalker, ktorý mimochodom prišiel do kín v roku Apokalypsy a Votrelca, je sci-fi klasika. Rusi vedia robiť (viď. Solaris, tiež od Tarkovského) výborné sci-fi, kde ide o reálne postavy stojace zoči-voči šialenej situácii, vymykajúcej sa pravidlám logiky, prírodných zákonov a fyziky. Stalker je mladý muž, ktorý za poplatok pašuje ľudí do neobývanej Zóny. V nej sa vytvorila pred niekoľkými rokmi uprostred krajiny a nikto nevie prečo. Jedni hovoria, že to spôsobil meteorit, druhí mimozemská civilizácia. Ľudstvo každopádne Zónu radšej oplotilo a prísne stráži, pretože tam miznú ľudia (teda ak sa tam nejaký blázon rozhodne vybrať stoj čo stoj) a pozemské charakteristiky času a priestoru v nej dostávajú na frak. Pričom sa hovorí, že ak máte dobrého sprievodcu, dovedie vás v Zóne na miesto, kde sa plnia vaše najtajnejšie sny. Famózna fantazijná atmosféra, jedinečná výprava/kamera a originálny scenár. (11.12.2008)

Ze začátku docela dobrý, ale konec mě poměrně zklamal, čekal jsem asi nějak vyhrocenější finále, pořádnou tečku.. Jakoby se tomu tvůrce chtěl vyhnout, poslední záběr je jen vemi nedostatečná náplast. Hlavně ze začátku jsem si obdivně opakoval, takovej ultralevnej nízkorozpočťák, 6 herců a to je vše, vystačí si s dialogy...ale zakončení bylo pro mě zklámání. Nicméně i tak, ze všech Tarkovského dlouhých filmu asi nejlepší.. (03.06.2008)

Tak se mi zdá, že jsem právě objevil žánr, kterej je ještě horší než buzikály a rodinný komedie dohromady. A ten žánr se nazývá poetický. Stalker je absolutně nekoukatelná blbost. Mam z toho podobný pocity jako u Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odysea. Zase vysoký hodnocení a většina komentářů ve stylu "Vůbec nechápu, o čem to je a co tam ten maník celý 3 hodiny dělal a navíc jsem se u toho strašně nudil(a), ale dávám 5 hvězdiček, abych si nepokazil(a) těžce vybudovanou image intelektuála." Já se přiznám, že jsem ten film ani nedokoukal a cca po hodině jsem to vzdal. Mam takovej pocit, že vrcholem sovětský kinematografie je kreslenej seriál Jen počkej, zajíci. Jestli je na tomhle filmu něco dobrýho, tak snad jedině komentář, kterej tady napsal verbal. (19.07.2011)

Těžko uchopitelný film. Permanentně filozofující, pomalý, mlhavý, kompozičně vytříbený, těžící maximum ze své stacionárnosti. Pro příznivce úvahových, mysteriózních a pomalých toků asi není lepší volba. Základní premisa je existence Zóny jakožto střeženého místa, kde nikdo nežije, kam nikdo nesmí... kde květiny nevoní. Zóna je mrtvá, přesto má svoje jasně daná pravidla, která musí každý návštěvník dodržovat. A proč Zónu navštěvovat? Inu, někde v jejím děsivě tichém a tajemném srdci se má ukrývat komnata, plnící ta nejniternější přání. Což je důvod, proč Zóna některé lidi přitahuje a jiné k smrti děsí. Co může způsobit takové místo? Protože vydat se na procházku do Zóny není jen tak, existují Stalkeři. Stalker je v principu průvodce, zabývající se "pašováním" lidí dovnitř, odváděním jejich osob do jámy lvové a dohlížením, zda jsou dodržována pravidla. V současném případě budou osobami spisovatel a profesor. Zbytek příběhu je daný. Následuje obrazově přenádherná roadmovie, od samého počátku naznačující nejasnost svého cíle. Tarkovskij si potrpí na dlouhé, téměř nehybné záběry postav i míst, které v celkovém souhrnu dokážou vyždímat více pocitů a divákových úvah, než zbytečné vysvětlivky všeho druhu. Mlčenlivá cesta tří mužů na drezíně, kdy se rachot železnice stává jakýmsi soundtrackem, je tomu dobrým příkladem. Film se dá v podstatě rozdělit do tří částí - první třetina ve své černobílosti přináší - kromě spousty mimořádně fotogenických chvil - Stalkerovo loučení s rodinou, odhalujíc jeho pohnutou minulost. Prostřední část se věnuje cestě, vznáší mnohé otázky a ráda diskutuje o lidské náplni žití. Zpochybňuje se všechno, i samotné zákony Zóny; hledá se pravý význam její existence, smysl stalkerových povinností. Závěr je vypjatý, cesta i poznání tří mužů je u konce a zdá se, že na existenci tajemné komnaty vlastně vůbec nezáleží... alespoň dokud člověk neodhalí svou vlastní životní pravdu. Včetně samotného Stalkera. Asi vůbec největším plusem Stalkera je jeho obrazová (dobře, i zvuková) stránka. Možná jsou krásnější, pestřejší, líbivější nebo působivější snímky, ale neznám moc filmů, kde by se obraz tak dokonale doplňoval s obsahem, pyšníc se perfektní kompoziční stránkou. Dívat se na něj by byl zážitek, i kdyby za jeho několikaminutovými záběry nebyl žádný příběh. Vlastně netuším, co bych mohl Stalkerovi vytknout. (08.06.2008)