Fulmaya, dievčatko s tenkými nohami

Původně jsem chtěl jít s hodnocením o stupínek níž, ale dokument se mi rozležel v hlavě, a proto nakonec takto.. Vendula Bradáčová pro mě byla neznámou režisérkou a myslím, že toto je její první autorský dokument, lze-li to tak nazvat. Šel jsem do kina s přesvědčením (a sypu si za to popel na hlavu), že se bude jednat o sled záběrů šílené Nvotové a krásného i špinavého Nepálu - ovšem bez myšlenky. Opak byl pravdou, Nepál v dokumentu samozřejmě je, ale není to prvoplánové. Nvotová v jistém slova smyslu určitě šílená je, ale zároveň je morálně na výši, což určuje tempo a směrování dokumentu. Od prvních momentů je rovněž patrné, že kameru má na starosti někdo, kdo tomu rozumí a má to v ruce (Tomáš Nováček). Dorota nám postupně předkládá své alter ego Fulmaya, které nakonec zosobňuje malá holčička z instituce Happy home. Nvotová se zde angažuje, shání peníze, podporuje děti. Její 'mecenášství' překračuje i zdi "šťastného domova", což ve snímku vidíme v několika příkladech. Ve filmu se však objevuje přirozený zvrat, který jistě Bradáčové velice pomohl k vystavění atmosféry (přestože se jedná o dokument), což jí nelze vyčítat - je to prostě filmařské štěstí (Třeštíková by mohla vyprávět). O tomto zvratu se však nebudu rozepisovat, nerad bych spoileroval. Raději si na dokument zajděte do kina; uvidíte, že nebudete zklamaní. (23.05.2013)

(Texty psané kurzívou citují Dorotu Nvotovou z rozhovoru ze 17.6.2013 pro magazín MF OnaDnes)                               Jakákoli CHARITA , která pomůže byť jen pár dětem: 5hvězd! Zpovykaný dokument, který propagaci charity dělá spíš medvědí službu – klidně i odpad! Po těžkém vnitřním boji volím průměr. Onen rozhovor je uveden větou: Slovenská herečka a zpěvačka žije ne jeden život, ale rovnou několik. Můj názor - ano, v tom by mohl být ten problém. Právě čeká dítě, s přítelem se přestěhovali na dva roky do Moskvy. „Než malý nebo malá nastoupí do školy, můžeme cestovat. Pak ale plánujeme zakotvit, ... Představujeme si, že bychom žili v Nepálu nebo někde na ostrově. Uvidíme.“ Aha. A taky: „Kdybych měla na Slovensku žít trvale, muselo by to být v roubence na samotě. Nebo v cikánské osadě. Dělala jsem v nich několik projektů, ... Tam si připadám zase jako v Nepálu.“ To jako vážně? MF: Kde je pro vás doma? „Nikde. Když se řekne domov, nic se mi nevybaví.“ Hmm. Ale ten Nepál má docela ráda... „Člověk vyhledává tento typ destinací, když si potřebuje udělat v hlavě pořádek. Máte krizi ve vztahu, chcete poznat skutečné hodnoty...“ Ovšem, kam si jezdí udělat pořádek v hlavě Nepálci? „Můj nepálský „bratr“ Kumar na dva roky odjel s manželkou do Anglie. Narodilo se jim dítě, vrátili se a jsou nešťastní. Zvykli si na pračku, zažili, co to je, mít soukromí, nebýt pod drobnohledem rodičů. ... Kdyby neodjeli, žili by spokojený život.“ PENÍZE? Mimochodem, causa fungl nová motorka: „Peníze, za které jste na Slovensku chudák, tak tam jste král. A mě baví být král. Utratím tam víc než tady, protože si řeknu: Á co, koupím si to, když na to mám!“ PENÍZE. Nvotová taky v Nepálu už 5 let provozuje cestovní kancelář, která zažívá boom. „Je to cesta, která vás duševně naplní víc, než dovolená v Chorvatsku. Přitom vás vyjde na skoro stejné peníze.“ Tohle snad tesat do kamene! A když slíbím, že budu sirotkům na ulici vysvětlovat, jak špatné je čichat to lepidlo, dostanu u její cestovky slevu? Ale jak říká, Nepál ji fascinuje. „Rychle jsem si tam zvykla, tamnější spontánnost a provizornost souzněly s mojí náturou.“ O stranu dál otázka MF: Je těžké odolávat neustálým prosbám o peníze, když vás Nepálci mají za bohatou Evropanku? „Oni rychle pochopili, že na mě si nepřijdou. Tam, kde se pohybuju, už mě znají a vědí, že si mají dát bacha. Mám prořízlou pusu.“ Závěrem - nechci spoilerovat ten zvrat, tak jen úryvek: ... „Ale po měsíci Bishwa podplatil úředníky, dostal povolení, že vše funguje, jak má ...“ PENÍZE.      Cože?!      I v zemi, která mě zaručeně duševně naplní? Ale abych nekončil tak pesimisticky, takhle si Nvotová pochvalovala svůj (již druhý) rozvod: „Konec manželství znamenal něco lepšího, a to i pro Johnnyho, jen on na to přijde dýl a třeba mi i časem poděkuje. Zůstal v Nepálu, organizuje pomoc dětem...“ Aha podruhé. No jo, no. Asi by mě tím pádem víc zaujal dokument od toho Johnnyho... (03.07.2013)

Fulmaya je samozřejmě primárně zpovědí hyperaktivní kuřačky Doroty Nvotové. Krom toho ale také velmi dobře ukazuje Nepálský svět "z pohledu ulice". Zprvu sice některé dokumentární vstupy vypadají jako z reklamy na Dove, ale od poloviny filmu jich výrazně ubyde a konečně se divák dostane trochu do města. Scény z ulice, kde pobíhají děti fetující lepidlo pak konečně ukazují dorotin vztah k životu v nepálském městě a ten život samotný. Bohužel, dokument je hodně rozsypadný. Tříminutová Scéna z hor do celého konceptu příliž nezapadá a celkově se vyprávění vrací od jednoho tématu k druhému naprosto v náhodném pořadí. Nikdo si pak například ani nevzpomene na rodinu, která přijala Dorotu mezi sebe. Krom jdné scény na začátku o ni v průběhu filmu nepadne ani věta. Kompromitující scény o sirotčinci natočené GoPro kamerou by pak snad měly být trochu více popsány, aby i člověk, který je nemá čas detailně pauzovat dokázal určit, že jsou skutečně kompromitující. (Mě nepřišly) Když správce sirotčince s takovým přehnaně uměle nevinným výrazem pronese "My tady děti nemlátíme," každý se lehce pousměje nad absurditou té věty v jeho podání. Bohužel, když pak ke konci filmu zjistíte, že ona naivně absudrní věta vlastně opravdu zakrývala bití dětí, máte přinejmenším lehce vyčítavý pocit z onoho předchozího pousmání. Technicky nemám nic proti roztřesené kameře, ale používal bych ji s mírou. Na velkém plátně z toho opravdu bolí oči. A to je také důvod proč bych rozhodně nedoporučoval tento film vidět v kině. Určitě se jedná o celkem originání dokument, hlavně díky velice originální hlavní hrdince. Bohužel se však dal zpracovat i výrazně lépe. 5/10 (Toto byl můj komentář a hodnocení k filmu nikoli k hrdince. Komentář ohledně chování Doroty by vypadal úplně jinak.) (22.05.2013)

Dorota Nvotová, na Slovensku brunetka a v Nepálu blondýnka, sedí na posteli, vypráví, jak byla v mládí pořád nemocná a kolik času strávila po nemocnicích, a přitom v celém filmu kouří jednu cigaretu za druhou. Takže blbá kráva na první pohled. Ale pořád je natolik zajímavě výstřední, že se divák u sledování jejího nepálského dobročinného počínání ani na moment nenudí. Trochu divná je scéna, kdy ve filmu komponuje hudbu pro tento dokument. Od té chvíle si divák prostě chtě nechtě hudby všímá. A zase je to dokument, u kterého mám dojem, že protagonistka je silnější osobností než režisérka, takže ta úplně nevěděla, jaký tomu dát tvar. (10.12.2015)

Nvotová kráčí nemocnicí. Oděná ve svém typickém barevném oblečení, které jako kdyby křičelo na ostatní: "Jsem v téhle zemi na skok, tak se klidně na mě koukněte.". Vedle ní se šourá nepálská žena se svým nemocným dítětem v náručí. Životem shrbená. Neuvěřitelně nesourodá dvojice se potkala na ulici a rozhodly si vzájemně pomoci. To vše v prostředí chaotické nemocnice, jež připomíná změť smutných pohledů. Ubrečených dětí, maminek bez peněz. Nvotová je svá a velice silná v tom, co dělá. Bez přetvářky. V ten moment jsem si uvědomil, že TO je ONO. Bál jsem se, že z ní udělají modlu. Ale pěkně se to drží zpátky a není to o ničem jiném, než o světě strašně vzdáleném. A o strachu z dalších dní. Když Dorota rozpřáhla ruce na vrcholku nepálské hory, chtělo se mi taky utéct. Silná věc! (29.05.2013)