Wish I Was Here

Před deseti lety pro mě bylo Garden state jako zjevení, od té doby Braffa sleduju a těším se na jeho další film. Zach Braff bohužel není Cameron Crowe nebo Richard Linklater, kteří mají velký cit pro náladu okamžiku. Braff je inteligentní a má velký talent, Wish I was here je příjemný film (pro mě ale bohužel takovým tím vlezlým způsobem). 50% (02.12.2014)

Desatrocna odmlka po na rezijny debut vybornom Garden State priniesla na hlavu Zacha Braffa invaziu sedin. Garden State bol prijemnym, nenutenym malym filmom s velkym srdcom. Wish I Was Here mal preto v mojich ociach velke ambicie, ktore zial neboli splnene. Aby sme sa rozumeli Wish I Was Here je dobrym filmom. Chyba mu vsak lahkost a prirodzenost, ktoru sa na rozhodujich miestach snazi zaplnit prvoplanovanym sentimentom, ktory samozrejme spracovavany material automaticky ponuka. Par vybornych scen tak nedokaze zmazat pocit premarnenej sance. (17.07.2015)

„Můj táta má rakovinu, moje děti vyloučí ze školy a já nemám práci. V čem jsem to vlastně vyhrál?“ A všichni byli šťastní, i ten nadrženej kolega z práce nakonec dostal co proto. Na druhou stranu – proč ne. Snímek, který sice sráží nejedno klišé a hodně se v něm brečí, chápe, hází psí pohledy, klepe na rameno, ale i tak získává sympatie z obyčejných situací. Život jedné rodiny „zkoumá“ skrz několik momentů, jejichž důležitost si lze uvědomit až zpětně. Už debut Zacha Braffa Procitnutí v Garden State byl o umírání a usmiřování v rámci rodiny, jeho druhý tvůrčí počin nabízí vyrovnávání se s rodinnými rolemi, s (ne)plněním snů, s lidskými chybami. Tyhle pocitové kousky, kdy se leckdo ocitá na životní křižovatce, mám docela rád. Herci jsou přesní (Zach Braff, Mandy Patinkin, Joey King, Kate Hudson nebo Josh Gad), soundtrack citlivě zvolený, Braff nezklamává ani jako scénárista. „Slunce, tohle je Noah. Noahu, slunce.“ (04.11.2014)

Zach Braff představuje podobný typ tvůrce jako Josh Radnor. Oba v době nedávno minulé oslavili čtyřicítku, oba se etablovali jako herci v úspěšných komediálních seriálech – Radnor v letech 2005-2014 točil sitcom How I Met Your Mother, Braff v letech 2001-2010 Scrubs, oba se během této doby nebo po ní snažili prorazit na poli filmu nízkorozpočtovými autorskými projekty, oba prozatím dvěma filmy, kde zastávali roli scénáristy, režiséra i hlavního protagonisty – Radnor v roce 2010 a 2012 a Graff v v roce 2004 a 2014. Filmy mají společný prvek hledání – smyslu života (hrdinové často řeší existenciální problémy), místa ve společnosti i třeba financí na samotnou realizaci projektu, což je příznačné především pro komentovaný snímek. V Braffově novince Wish I Was Here je ale od výše uvedeného cítit posun – stále je ve středu příběhu průměrný tápající jedinec řešící každodenní problémy, nicméně má rodinu, dosáhl středního věku a existenciální problémy se tak trochu změnily v existenční. Neměnný nadále zůstává Braffův jedinečný cit zachytit sílu okamžiku a jemně balancovat mezi komediální a dramatickou polohou (vtipů sice není mnoho, ale když přijdou, tak stojí za to, např. rabín na Segwayi). Lepší 4*. (12.06.2015)

Hodně jsem chtěl, aby to byl můj nejoblíbenější film, ale není. Pustil jsem si to stejně přehypován jako Boyhood a odnáším si stejný pocit: Je to dobré, ale s ničím u srdce mi to nehnulo. Slibovaná linka s ComicConem má opravdu malinkatý prostor, stejně jako Jim Parsons. Naopak je tu hodně Židů, které v traileru utajili a jejich linka je pro mě osobně z jiného světa. Celé je to navíc scenáristicky docela nesoudržné. Krize třicátníků se mísí s náboženskou výchovou dětí, obtěžováním na pracovišti, nerdovskými motivy - a není moc jasné, jak na sebe scény navazují (hodně WTF třeba výlet k opuštěné skále, kde se kromě referencena GS nic nestane a k ničemu to nevede). Nejvíc mě film bavil když otvíral právě geek/nerd téma s kosmonauty, ComicConem a dospělými, co pořád trochu sní o tom, že budou hrdiny: ale bylo to bohužel moc utopené v rabínech, aby se mi to líbilo víc než na 3*. (27.10.2014)