Leto s Marnie

Nemám slov. Jen knedlík v krku a slzy jako hrachy. Nádherný, křehoučký příběh o dětském nitru souženém pochybami, o pocitu osamělostí, hledání spřízněné duše i svého místa na světě. A také o jizvách na srdci, kterým čas sebral naději na zhojení. Ač je vše zasazeno do kulis poklidného pobřežního městečka a na vlnách mysteriózního fantaskna pluje až hypnoticky zvolna, je to přesto nečekaně emocionálně intenzivní. A čím větší máte v srdci vlastní jizvu, tím víc vás to vtáhne do Anniných pocitů a tím silněji budou vaše vlastní pocity rezonovat s příběhem jejího neobvyklého letního přátelství. (24.08.2021)

Moje první setkání s Ghibli studiem. A výsledek? Spokojenost a příjemné pohlazení po duši. Grafika mě odrazovala (asi hlavní důvod, proč jsem zatím nic z tohoto studia neviděla), ale příběh mě vtáhl, soundtrack nádherný, závěrečnou píseň jsem si zamilovala. Sice mě asi tak v před půlkou filmu napadlo: "A co kdyby Marnie byla....." a měla jsem pravdu. To mi možná zkazilo výsledný dojem, ale i ten je ve finále hodně pozitivní. Dlouho jsem váhala, je to někde na pomezí 8-9/10. Dávám 4* pro tentokrát. (22.11.2019)

Při čtení anotace jsem se dopustil chybného výkonu. Četl jsem: „Okouzlující animovaný film o přátelství a rodině je první produkcí studia Ghibli, která vznikla bez přímé účasti legendárních tvorů...“ Řekl bych, že kdyby legendární tvorové byli natolik pevně ukotveni v konsensuální realitě, že by byli schopni podepsat smlouvu, tak by se spolupráci s filmovými studii nevyhýbali. Jenže tomu tak není a filmaři si proto musí vypomáhat animací, v hraných filmech pak jinými, dnes už hlavně digitálními triky. Bůh žehnej jejich počítačům! – Japonci, jak známo, animované filmy dělat dovedou a ani tentokrát nezklamali. Dílo je určené přednostně dětským divákům, ale i já jsem příběh sledoval s potěšením, ba dokonce jsem se i poučil. Třeba o tom, že u Japonky se pokládá za vadu na kráse, když má modré oči „jako mají cizinci“. Jenomže holka těma očima dokáže vidět duchy. (01.07.2023)

Plně bych chápal a možná i schvaloval, kdyby Akademie dala sošku tomuto hřejivému, emotivnímu a pomalému filmu o hledání sama sebe očima dvanactileté školačky než sice krásně hravému a nápaditému, ale příběhově obyčejnějšímu zářezu Pixaru Ten byl ale u ní vždy velmi oblíbený a je taky pravda, že Ghibli studio tentokrát nepřišlo s něčím opravdu fantaskním a výjimečným, co dokáže zaujmout na první pohled. Film má rozhodně své problémy, pomalost se občas mění skoro na zdlouhavost, dialogy sem tam působí jaksi nedovařeně a vyprávění se celou dobu odvíjí velmi záhadně a tajemně, přičemž občas ignoruje i věci, které by vzhledem k rozuzlení měly mít větší roli, navíc pro oči českého diváka (nebo možná jenom mě, kdo ví) byl ten zásadní problém ve vztahu Anny k tetičce řekněme mírně směšný, i když na druhou stranu, z pohledu citlivého dítěte, jakým Anna je, by to zásadní být určitě mohlo. Jinak ale je to opravdu krásný, dojemný film, silný ve vykreslení přátelství a snaze stát se "normálním", v čem obzvlášť rezonuje, koneckonců i v tom prolínání fantazie s skutečností, zobrazením scenérií přírody a sídel (Ghibli a jeho kombinace dvou druhů kresby, jedné pro postavy a druhé pro interiéry i exteriéry je prosté a vždy nádherné) a jaksi celkovou atmosférou, která ovšem plně zúročí veškeré detaily a emoce až po odhalení toho, o co šlo (nebo když to člověk dokáže odhalit sám). Přesto, nemyslím si, že bych měl chuť film vidět v budoucnu znovu, na to je v portfóliu studia i celkové japonské tvorby příliš mnoho mnohem živějších a fantasknějších kreseb, které při tom dokážou vyprávět stále hluboké a emotivní příběhy. 7,5/10 (01.03.2016)

[AFF 2015] Snáď nie je najnovšia ghibliovka tak smutnou preto, že bude na istú dobu posledným filmom za svoju relatívne krátku existenciu už legendárneho štúdia. Jonebajašiho rukopis sa od obvyklých produkcií Ghibli zreteľne odlišuje. Klasická téma komplikovaného dospievania (poznačeného tragédiou či adaptovaním na nové prostredie) je oprostená od mytologických prvkov rozprávania a hlavnej hrdinke tentoraz žiadne fantastické bytosti nepomáhajú. Štýl kresby je veľmi podobný detsky imaginatívnym filmom Hajaa Mijazakiho. Vsádza však na temnejšiu farebnú paletu a západoeurópske vplyvy (impresionisticky rozmazané a „rozpité“ steblá trávy, šedivá obloha), ktoré sa odrážajú i v niektorých motívoch. Hudba tu zohráva omnoho dôležitejšiu, až kľúčovú rolu. Najvýznamnejšie rozdiely sú ale viditeľné v konštrukcii príbehu. Hrdinka Anna nestretáva silnú chlapčenskú postavu ani maskulinnú bytosť s ochraniteľskými sklonmi. Miesto toho jej spoločníčku robí rovnako zraniteľné dievča v jej veku. Ďalšou podstatnou odlišnosťou je, že sa predstavy, fantázie a sny neprojektujú do reality ako ich súčasť (optikou dieťaťa) alebo paralelne existujúce svety, ale vzájomne kolidujú a vytvárajú nespojiteľné kontrasty. Vysoký výskyt vnútorných monológov a vizuálnych fragmentov spomienok prenikajúcich do mizanscény otvára dokorán okno do Anninej duše a navodzuje melancholický tón. Z vyššie zmienených ingrediencií vytvoril Jonebajaši realistickú melodrámu, ktorá je miestami okúzľujúca, miestami strašidelná a temná, ale hlavne vzhľadom na dôkladné vykreslenie živých postáv nečakane emocionálne funkčná a silná. 85% (04.08.2015)