Prvý kontakt

Arrival je nápaditý "mindfuck", aký tu už dávnejšie nebol, a presne typ filmu, kôli ktorému rád chodím do kina. Priznám sa, že pozitívne recenzie boli tak silné, že som dosť veľkú časť filmu čakal, kedy príde ta očarujúca gradácia, ktorú všetci popisovali. Ona prišla, ale v o dosť skromnejšej, a minimalistickejšej podobe, než som na základe predpoveďe očakával. Nič to ale nemení na tom, že je Arrival svetlým bodom v aktuálnej tvorbe kinematografie, nakoľko filmu a jeho tvorcom o dosť viac záležalo na forme, inteligencii a hodnotách, než na mainstreamovej konzumnosti a akčnosti. A trafili sa do čierneho, pretože toto je presne formát "mainstreamového zajtrajška". (ktorý začal Inceptionom, a verím, že bude pokračovať podobnými pokusmi, akým je Arrival) (02.12.2016)

Zestručněno nadoraz lze o snímku prohlásit, že je to film o komunikaci. Pozemská civilizace se poprvé ve svých dějinách ocitá nadotek mimozemské technologii a životu pocházejícímu odněkud z hlubin vesmíru. Nikdo netuší, co mají posádky 12 obřích kosmických lodí za lubem. Atmosféra rychle houstne, v některých zemích získávají vliv stoupenci vojenské akce a pokud se urychle nenajde nikdo, kdo by zjistil, o co návštěvníkům jde, skončí to průšvihem. Příchozí se mohou opřít o dvě výrazná plus. Amy Adams v roli badatelky Louise Banksové dostala jedinečnou šanci ukázat propracované psychologické herectví na maximálním prostoru - její hrdinka prakticky nesleze z plátna - a využila jí, myslím, na jedničku. Současný Hollywood nedává moc příležitostí ukazovat civilní herectví ve filmech, které aspirují na titul Událost sezóny. Denis Villeneuve je oprávněně považován za jednoho z nejtalentovanějších režisérů současnosti. Nenatočil ani konvenční žánrovku, ani velkolepý blockbuster, místo toho jde cestou uměřeného komorního dramatu s citlivým přístupem ke své hrdince. Zvolené výtvarné řešení kosmických lodí je originální a působivé. Pokud srovnám Příchozí s výraznými zástupci sci-fi žánru posledních let, kladu ho před Gravitaci, ale např. Interstellar mi přišel atraktivnější a působivější. Osobně mám problém se snahou o dojímání, navíc tam, kde film začíná filozofovat a zabývá se metafyzikou, se s ním spíš míjím. Některé dary považuji za danajské a ten, který přerostlé chobotnice věnovaly pozemšťanům, si klidně mohly nechat od cesty. S volbou, kterou hrdinka učinila, vnitřně nesouhlasím, postavil bych se na stranu jejího muže. A do třetice, v pohledu na problém komunikace s cizími civilizacemi se přikláním na stranu skeptiků typu Stanislawa Lema nebo našeho Ondřeje Neffa. Celkový dojem: 75 %. (17.02.2017)

Ještě si asi budu chvilku ujasňovat, jestli jsou Příchozí jedním z nejlepších filmů roku, nebo absolutní jednička, rozhodně se ale povedli víc, než jsem čekal. I když trošku jinak. Ačkoliv příběh o prvním kontaktu lidstva s návštěvníky z vesmíru funguje jako „vědecká sci-fi“, v emocionální a osobnější rovině je ještě mnohem silnější. Nebudu se pouštět do nějakého rozepisování, ale trailery z téhle vrstvy Příchozích nabídly jen absolutní minimum, takže film dovede dost často překvapit a naštěstí vždy pozitivně. Herecké výkony jsou prvotřídní a Amy Adams si jde pro oscarovou nominaci, technicky, vizuálně a hudebně jde o absolutní špičku, která se sice inspirovala někde Nolanem, někde Malickem a někde Spielbergem, ale celkově drží pohromadě bez nejmenších výhrad a sebevědomě se může zařadit mezi to nejlepší, co v žánru chytrých sci-fi vzniklo. Chci to vidět znovu. A Villeneuve putuje do mé osobní TOP 5. (15.05.2017)

Jak by to asi vypadalo, kdyby Terrence Malick natočil remake Kontaktu? Možná jako Příchozí, kdo ví... Denis Villeneuve tak nějak odhodil svůj dosavadní tvůrčí styl a jakýmsi back side stepem se dostal k přemýšlivé filosofické sci-fi, v níž rezonuje současný status qou světa, světa plného iracionálního strachu, obav z čehokoliv nového, cizího, neznámého, světa na hraně civilizačního zlomu...jako by se zhmotňovala znovu éra kubánské krize (či třeba doby před první světovou válkou) a svět zase jako Kubrickovský Dr. Divnoláska sedí obkročmo na atomové bombě, přeneseně na sudu s prachem...stačí jen zbloudilá jiskra... Villeneuve je geniální filmař, jako v Zmizení buduje svůj film spíše než na vizuálním na intuitivním, bravurně zvládá vizuál a emoce přesouvá do práce s ruchy a ambientní hudbou (oboje strhující). Stejně jako v Požárech do středu svého světa staví silnou ženu (což dělá i Robert Zemeckis ve výše zmíněném Kontaktu), která prožila/je cosi silně tragického, co ji poznamená na celý život. Tvůrci staví do centra pozornosti lingvistiku, jazyk jako největší hodnotu, POZOR SPOILERY jako dar. Naučit se cizí jazyk znamená naučit se jinak, nově chápat, vnímat, přemýšlet. Navíc, když by vás někdo byl schopen naučit používat jazyk bez arbitrárnosti znaků. Používat slova výhradně za existence příčinných vztahů mezi jazykovým znakem a označovaným jevem...taková slova mimochodem zná i současná čeština, nazývají se onomatopoeia, čili citoslovce (haf není jen náhodné slovo, je to převedení zvuku do řeči). K tomu tvůrci přidávají teorie moderní kvantové fyziky, že Vesmír nemá pouze tři, popřípadě čtyři rozměry, ale mnohem více, přičemž čas je jedním z rozměrů a subjekt je schopen ho vnímat v celistvosti, ne pouze lineárně, jak je vlastní člověku, odráží kvantovou fyziku a její vliv na popkulturu. Naprosto skvělé bylo, jak podvědomí hlavní hrdinky pomalu a nejistě naznačovalo to celistvé vnímání času...tu podobu modelíny a mimozemšťana, tu dětskou kresbu její dcery a skutečného kanárka, který signalizuje, jestli je ovzduší dýchatelné...ty záblesky paměti, prostřihy do minulého, co ovšem je ve skutečnosti teprve budoucí. A tíha oběti, kterou musela hrdinka coby budoucnost své dcery znající matka, podstoupit...ona melodramatická linka mne hodně bavila (a to žánr melodramatu obecně v oblibě nemám). Celým příběhem rezonuje reflexe střetu dvou nestejně vyvinutých civilizací, při kterém hrozí, že vyspělejší civilizace potlačí (a možná i zdecimuje) tu druhou, jak se to stalo v dějinách lidstva už tolikrát (Angličané Maory i Aborigince, evropská kultura indiány atd.). Kudy tedy vede cesta ke hvězdám? Spojit lidstvo, překročit propasti, které nás rozdělují, udělat další evoluční krok - na Kardašovově škále postoupit k Civilizaci typu I - totiž k tzv. planetární civilizaci. Denis Villeneuve letí ve ,,Star Treku"...snad do něj jednou nastoupí všichni...každopádně jeho připravovaný Blade Runner bude zcela jistě velká filmová událost! (24.11.2016)

Dokonalost formální stránky, kdy je každý průlet, oblet nebo zkrátka jen pohled na ladnost čehokoli vizuální pohádkou, si mě získala po pár minutách. Že Amy Adams právě hraje svou životní roli, jsem pochopil už při prologu. Ale pořád jsem zůstával střízlivý, pořád jsem napjatě čekal, jak přesně že se mají ony dojemné rodinné výjevy propojit s archetypální sci-fi zápletkou a do poslední chvíle jsem nevěřil, že nebudou v klíčové chvíli působit jako náhodně sražené elementy. Nepůsobily. Místo toho Villeneuve dokazuje, že umí až nolanovsky křížit žánry, gradovat napětí a sdílet s námi vyčerpávající divácké zážitky, po kterých se z křesla zvedám tak vyždímaný, že nedokážu uvěřit, že Příchozí jsou vážně jen film. Osobní. (16.11.2016)