Deutschland im Herbst
Germany in Autumn
Obsahy(2)
Povídkový projekt generace Nového německého filmu glosuje nálady ve společnosti po vrcholu aktivit teroristické organizace RAF. Západním Německem na podzim roku 1977 otřásla série událostí, jimiž kulminovaly aktivity radikálně levicové teroristické organizace RAF (Frakce Rudé armády), přesněji řečeno její druhé generace. Zatímco první generace spojená se jmény Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Ulrike Meinhofová se zaměřovala na bombové útoky a přepadení, jimiž atakovali moc státu a kapitálu, druhá generace primárně svými činy požadovala propuštění čelných představitelů první generace v vazby. Tyto podmínky zazněly v září 1977 při únosu Hannse-Martina Schleyera, vedoucího Německého svazu zaměstnavatelů, i v říjnu, když došlo k únosu letu Lufthansa 181 členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny, s níž byla RAF spřízněná. 18. října osvobodila speciální jednotka pasažéry uneseného letadla a v návaznosti na toto selhání možných vyjednávání spáchali členové RAF věznění ve stuttgartském vězení sebevraždy, po čemž následovalo i zabití Schleyera.
Povídková filmová glosa Německo na podzim se rámcově odehrává v týdnu po 18. říjnu 1977 a z různých úhlů pohledu ukazuje tehdejší napětí ve společnosti a nálady různých vrstev populace. Snímek se současně stal utvrzujícím a stmelujícím projektem tzv. Nového německého filmu. Tento termín sdružuje generaci mladých německých autorských filmařů, kteří působili v šedesátých a sedmdesátých letech a ve svých filmech upřednostňovali kritiku, potažmo konfrontaci dobové společnosti a politiky. Jednotlivé části filmu realizovalo jedenáct režisérů včetně předních osobností doby jako Rainer Werner Fassbinder, Alexander Kluge či Volker Schlöndorff. Projekt sestává z hraných i dokumentárních pasáží a někteří představitelé se na něm podíleli bez nároku na gáži. Svého času byli tvůrci za film kritizováni, protože nesměřovali k jednoznačnému odsouzení RAF. Namísto toho se zaměřují na mnohem širší témata a fenomény nejen německé společnosti ve vztahu k občanské svobodě i aparátům kontroly. Celý tvůrčí tým byl v roce 1978 oceněn kolektivní Německou filmovou cenou.
(Česká televize)
Recenzie (19)
Německo na podzim je dokument, který nepotřebuje a ani nechce zahrnovat diváka tunami faktických informací. Ty si může každý vyhledat sám a nepotřebuje k tomu režiséry jako Fassbindera, Klugeho nebo Schlöndorffa. Tvůrci chtěli zejména zachytit zjitřenou atmosféru onoho vypjatého období německých dějin a pokusit se ji zprostředkovat pomocí nevšedních formálních postupů. Mě se na tu vlnu podařilo naladit nad očekávání dobře a kusé informace či probleskující názory tvůrců byly už jenom jakýmsi bonusem k dokreslení této velmi originální dokumentární féerie. ()
Bez mučení přiznávám, že při sledování filmu jsem neměl takřka žádné povědomí o RAF a oné zmiňované události, a když přihlédnu k faktu, že je snímek pravděpodobně určen téměř výhradně německému publiku (to ho ovšem neomlouvá, stejně jako moji neznalost; na druhou stranu by trocha informací pro nezainteresovaného diváka, u alespoň z mého pohledu nepříliš známého počinu, docela bodla), objektivně jednu hvězdu dám. Ale jinak? Německo na podzim je totálně nefungujícím a nanejvýš otravným slepencem scének/pasáží, které spolu (prý) mají nějak souviset, avšak když vám vlastně žádná z nich nenabídne kromě nudy nic jiného, dokonce ani pointu (kterou by člověk tak nějak, v mém případě značně naivně, čekal), co si má divák z tohoto filmu odnést? Režisérův názor na danou problematiku, se kterým se ani náhodou (!) neztotožňuju? Ne, jen útržky, ze kterých si složím jakousi (dost povrchní a nedostatečnou) představu o tématu, a to mi opravdu nestačí, proto tak nízké hodnocení. A Fassbinder mě po jeho 2 mnou viděných filmech, které nebyly vůbec špatné, opravdu hodně zklamal. ()
Pro diváka neznalého událostí kolem RAF se asi jedná o nekoukatelnou záležitost. Já naštěstí nějaké vágní povědomí o těchto událostech mám, ale přesto je tento film obtížně uchopitelný. Střídání hraných a dokumentárních záběrů, které nijak dějově nenavazují, divákovi orientaci (byla-li vůbec nějaké zamýšlena) nezlehčuje. Přesto si myslím, že se režisérům podařilo popsat něco sice špatně artikulovatelného, přesto však reálného. Jakési německé podhoubí vinny, kterým je stigmatizován celý národ. Podhoubí které není na první pohled zřetelné, ale přesto je společností prodchnuto a pevně se jí drží již od konce 2. světové války a v němž úspěšně bují teroristické ideje. ()
Tvorba německého režiséra R. W. Fassbindera se dá do jisté míry přirovnat k dílům současného enfant terrible americké kinematografie Michaela Moora. Oba dva jsou aktivističtí a provokativní, v ledasčems i tendenční, ale zcela určitě zajímaví a podnětní. V jejich přístupu ale existují výrazné rozdíly. Tam, kde je Moore ironický a používá cíleně jízlivou nadsázku, tam je Fassbinder smrtelně vážný a bojovný. I to je možná důvod, proč Moorovi víc odpouštím, kdežto Fassbinder mě v některých momentech vyloženě štve. Německo na podzim je kvazidokumentární snímek, kde se režisér vypořádává s fenoménem terorismu RAF. K tomu, aby se divák ve filmu vyznal a měl z něj dokonce určitý požitek, je nezbytně nutná znalost historie RAF, politického klimatu Německa 70. let a vůbec celých novodobých německých dějin. V neposlední řadě je důležitá i znalost Fassbinderových politických názorů, které pochopitelně konečnou podobu filmu výrazně ovlivnily. Fassbinder názorovně patřil k radikálním kritikům stávajícího německého establishmentu, nedůvěřoval státním strukturám a jeho hrdinové nikdy nechodili daleko k termínu fašismus, když hodnotili současnou německou společnost a její měšťanské hodnoty. Fassbinder sice otevřeně nestojí na straně teroristů, ale ti jsou pro něj vlastně jen další obětí měšťácké společnosti, která je k jejich revoltě dohnala. Režisér daleko víc kritizuje "policejní stát", akci německého komanda, které osvobodilo rukojmí na africkém letišti, považuje za nehoráznost a celé téma je pro něj jen východiskem k dalším a dalším kritickým výpadům proti stávajícím německým politikům a státním institucím. V něčem je i hrubě demagogický, typické je to např. tam, kde srovnává případ maršála Rommela, kterého na podzim 1944 nacisté přinutili spáchat sebevraždu a poté mu vystrojili velkolepý státní pohřeb, s případem uneseného byznysmena Schleyara, kterého teroristé popravili poté, co německá vláda odmítla propustit odsouzené špičky teroristické organizace RAF a poté popravenému Schleyerovi vystrojila také státní pohřeb. Celkový dojem: 50 %. ()
Šestnáct let po Oberhausenu dala poválečná generace západoněmeckých filmařů dohromady další manifest, tentokrát filmový. Kolážovitou formou, která měla připomínat televizní vysílání, se vyjádřili k událostem tzv. „německého podzimu“ (název byl odvozen ex post z jejich filmu), jenž začal únosem průmyslníka a bývalého hodnostáře SS Hannse Martina-Schleyera a skončil nevyjasněnými úmrtími zakládajících členů RAF. Svůj politický postoj autoři dávají najevo už jenom kolektivním přístupem, kdy se jednotlivé autorské výpovědi sbíhají do jednoho informačního toku, a jen dobrá obeznámenost s dílem zainteresovaných vám pomůže rozlišit, kdo měl zásadní podíl na kterém segmentu. Bezprostřední reflexi probíhajícího politického dění doplňují filozofické úvahy, přičemž jako referenční rámec slouží téma násilí a jeho oprávněnosti. Přisvojování patentu na násilnou činnost státem vyvolává vzhledem k historickým souvislostem obavy ze zneužití represivního aparátu proti občanům. Záběry z nacistických týdeníků jsou proto „kontextualizovány“ a zároveň dávány do souvislosti se soudobými událostmi. Dvakrát se ve filmu objevuje citát „Když hrůza dosáhne určitého bodu, je jedno, kdo ji páchá. Jen ať skončí." Na konci jej zřejmě budete vnímat v odlišném světle než na začátku. 75% ()
Galéria (43)
Fotka © Filmverlag der Autoren
Reklama