Vidiny

Schíza jak sviňa, napětí a atmosféra, která by se dal krájet. Já jsem hodně zatížen na podobné snímky, kde hlavní roli mimo schizofrenní šílenosti hraje hlavně prostředí, ve kterém se děj odehrává. V tomto případě je to překrásná, podzimem barevně zalitá zátoka, kde stojí prostorná chata a kolem jsou samé lesy, skály a vodopády. Nádhera. Samotná chata ukrývá překrásný interiér a všechno tohle zmíněné je perfektně nasnímáno talentovaným kameramanem Vilmosem Zsigmondem. Bravurní práce. Prostě a jasně, celková atmosféra snímků sedmdesátých let je tu cítit na sto honů. Psychicky narušená hlavní hrdinka Susannah York (podle jejíž předlohy režisér Robert Altman úryvky pro film natočil) je ve své roli spisovatelky fantasy božská a já jí její výkon žral se vším všudy. Dohromady pár kvalitních herců, zdatná režisérská ruka a jak málo stačí ke štěstí. Co ale k celkové působivosti ohromně přispívá je hudební složka Johna Williamse. Takového soundtracku bych se od něho teda nenadál. Smyčce, klavír a hlavně desítky podivných disharmonických ruchů a zvuků, skřípání, cinkání, zvonění, bubnování, dohromady jeden velký ambientní experiment. Na perkuse si přizval dokonce věhlasného japonského skladatele Stomu Yamashtu. Bomba! Jsem moc rád, že se ČT ART nebojí do svého programu zařazovat i takové zapadlé a neotřelé snímky, jakým Vidiny bezesporu jsou. (15.11.2020)

Jak mě už tahle psychologická hororová dramata se schizofrenikem (nebo jinou narušenou osobou, terminologii neovládám) v hlavní roli lezou na nervy! Jsou zde v podstatě jen dvě možnosti - je to realita / je to představa - které se různě překrývají. V několika prvních viděných filmech tohoto typu to působí zajímavě, člověka baví hádat, co je skutečné a co smyšlené, v dalších už spíš nudně... a já jsem se dostal do fáze, kdy mívám chuť takový film vypnout. Images jsou naštěstí alespoň velmi dobře natočeny, atmosféra velmi pěkná, Susannah York svého blázna také uhrála s přehledem, takže si není relativně na co stěžovat. Jenom mě to holt příliš nebavilo. 6,5/10 (17.05.2010)

Images mohou být klidně reakcí na Bergmanovy ženské filmy (mj. Persona), a s trochou jízlivosti můžeme říct i předobraz posledních snímků Lynchových. Altman na malém prostoru rozkrývá zákoutí mysli "ženy v nesnázích", dost možná lapenou duševní chorobou... Na svět je nazíráno ze silně subjektivního pohledu Cathryn, z čehož těží především režisér jako neustálý překvapovač a pomalý odkrývač "pravd". Co se zdá chvíli jako skutečné, se záhy změní ve vidinu či sen a naopak. Do hry vstupují další 4 postavy, avšak snad jen o jedné z nich můžeme s určitostí tvrdit, že je výplodem hrdinčiny fantazie... Prostor domu na samotě nabízí množství velmi pěkných lákadel pro kameru, zároveň budování stísněné atmosféry (dramatické zoomy) za doprovodu báječné Williamsovy hudby a občasného voiceoveru. Prostě velmi dobrý mind-blowing, který bych zrovna od Altmana vůbec nečekal. (05.10.2007)

Robert Altman umí vytvořit specifickou atmosféru a kombinace temného mysteriózna se scenériemi skalnatých vodopádů a podzimního lesa v mnoha záběrech se mu náramně vydařila! Hodně mě bavilo sledovat, kam se příběh plný mysteriózních událostí kolem hlavní hrdinky vyvine, jak bude pokračovat příběh, když vykonání úspěšné vraždy viditelného přeludu pokračuje vraždou naopak ještě reálně živé osoby... Kontakt s horrorovým žánrem v tomto psycho dramatu dlouhodobě probíhá velmi opatrně, v doprovodu místy až poetického stylu, ale ve správné chvíli atmosféra dokáže udeřit zvratem – a opět jiný, originální přístup ze strany Altmana k žánrovému námětu se mi zamlouval. Skvělou Susannah York v roli spisovatelky doplňují tři mužští partneři, kteří v různé míře zpestřují náladu břitkým nadhledem (jako třeba její filmový muž s foneticky ráznou hláškou „Who shot off the goddamn shotgun in the goddamn house?“ :)) a Marcel Bozzuffi si vystřihl docela nezvyklou, přesto značně ikonickou vedlejší roli vesele ironického ducha. Děj se ke konci zamotá a asi bych ho do detailů nedokázal napoprvé jasně vysvětlit, ale to mi stejně jako u Lynchových filmů nevadí, neboť přesto jsem u posledních scén, dvojitě podtrženého slova KONEC a závěrečných titulků zíral s regulérně otevřenou pusou nad završením a propojením vícera motivů i nejspíš hned tří světů hlavní postavy – reality, psaného románu a vnitřního boje s přeludy vycházejícími z minulých prožitků... kdežto přeludy snadno způsobí i záměnu ve vnímání postav. Tahle atmosféricky rozjímavá hra s divákem mě dostala! [85%] (04.06.2024)

Jistou originalitu tomu upřít nelze, ale k čemu to je, když to pouze mate tělem? Všechny ty prvky, náznaky, cedule s nápisem Die, dramatická hudba, a na konci si člověk řekne, a to bylo všechno? Navíc to nějak nedává smysl, když to člověk domyslí do důsledků, a docela by mě zajímalo, jestli měli autoři sami jasno s tou dvanáctiletou holkou, jestli je reálná, nebo jen taky její představa. V podstatě to trpí efektem seriálu Lost - natočíme spoustu záhad, a protože nevíme, jak z toho vybruslit, svedeme to umělecky na schízu a on se v tom nikdo patlat nebude. Navíc je to dlouhé jak dvanáctihodinová směna u pásu, bez větších zvratů, a ty pasáže o jednorožcích a divné krajině mi přišly krajně pitomé a zbytečně nadužívané. Možná, kdyby ten film měl 40 minut, ale takhle je to fakt nic o ničem, kde je hezká jen krajina. Čím Susannah York Altmana tak okouzlila, že jí natočil její knížku? Ještě že tenkrát nikdo nevěděl nic o kampani MeToo. (13.12.2019)