Před ranními červánky

Slavný spisovatel, jehož dílo i myšlenky mají snad co říci, ale, alespoň dle tohoto filmu, žil veskrze nudný život. Ano, z filmu si člověk odnese, že se nechtěl, i přes svůj židovský původ, jednoznečně vyhradit vůči situaci v Hitlerovském Německu a bránil se strčit všechny do jednoho pytle a ano, pomáhal zajišťovat viza, ale to je na film zatraceně málo. Většinou se o tom všem jen mluví, bez využití prostředí, bez využití dramatické vložky, bez překvapení, bez emocí, bez zájmu. Chvílema jsem uvažoval, že i sledovat kynutí těsta by byla větší zábava. Festivaly jsou pro zvláštní typ diváků, mám je rád, ale tohle bylo na mě moc. 30 % (22.10.2017)

Zaujímavý človek v nezaujímavej životopisnej dráme, kde réžia a scenár neposkytla o tomto spisovateľovi temer nič, len pompézne prezentácie a jeho decentne zakončenú životnú púť. Že popísal hodne zaujímavých románov tu nie je o tvorivosti temer žiadna zmienka čo mal mať výrazne hlbší podnet o jeho ducha osobnosti, zmysluplnosti a možno aj vysvetlenia jeho patového konania. Veľmi plochý až nezáživný filmový príbeh, nehodný Stefana Zweiga. (20.05.2019)

Stefan Zweig byl tehdy nejpřekládanějším rakouským spisovatelem, známým (tehdy se ještě četlo) v celém světě. Především po jeho odchodu z Evropy se od něj také očekávalo jednoznačné stanovisko, výslovné odsouzení nacistického režimu. Film by nám měl přispět k pochopení nejen proč se zdráhal takové prohlášení podat, ale také, proč v nové zemi, o které se tak nadějně vyjadřoval, nedokázal žít. Oba okruhy jsou samozřejmě vzájemně propojeny, Proč dal Zweig svéu poslednímu dílu o Castelliovi a Kalvínovi nad-titulek "Svědomí proti násilí"? - Ať už řešení najdeme či ne, Zweigovy stylově vybroušené a tématicky relevantní povídky přitahují čtenáře dokonce i dnes. - Forma filmu, do které autořii (ženská ruka je zde jako obvykle patrná) nalili svoje ideje a představy mi vyhovovala, film o Stefanu Zweigovi musel být (třeba i virtuálně) natočen, a myslím, že film o něm neřekl tímto poslední slovo... (26.01.2021)

Stefan Zweig patří už od mládí k mým nejoblíbenějším spisovatelům, možná ale právě proto tento film zůstal hluboko za mým očekáváním. O Stefanu Zweigovi samotném, o jeho životě a osobnosti, neprozradil skoro nic, kromě toho, že specifickými filmovými prostředky vykreslil či spíše jen naznačil jakousi jeho špatně zvládanou vykořeněnost v jihoamerické emigraci. Film se zaměřil víc na vykreslení atmosféry, v níž se spisovatel v závěru svého života pohyboval, ale jen okrajově a dle mého i hodně povrchně se dotkl (a možná dokonce ani opravdově nedotkl) jeho niterného vnitřního zápasu způsobeného zklamáním z aktuálního vývoje evropské civilizace. O jeho ohromném humanismu, který jednoznačně vyzařuje z celé jeho tvorby, se divák neměl šanci nic dozvědět, naopak mohl si na závěr udělat o tomto geniálním spisovateli spíš představu jako o jakémsi podivínském a nerozhodném slabochovi. Takový film mu nové čtenáře nejspíš nepřinese, ty stávající ale snad naštěstí ani neodradí. Celé pojetí pak působí zbytečně rozvláčně až nudně, místy dokonce až jako nepatřičná karikatura, například ve scéně nepovedeného a špatně zorganizovaného přijetí starostou jednoho z brazilských městeček. (17.04.2019)

Stefan Zweig jako umělec – spisovatel se silným vztahem ke své vlasti vždy hájil tu svou domovinu coby vlastní ostrov. Jenomže přišla doba, kdy domovina zklamala a najednou... „ostrovy už nejsou, nezávislost neexistuje. Ostrov je dávno pod vodou a člověk si musí vybrat určitý směr, kam plavat.“ Po myšlenkové i umělecké stránce určitě velmi silný film se skládá ze série delších ohraničených útržků z pozdního života slavného německého spisovatele napříč cestami a exilovými pobyty v Argentíně, New Yorku a především Brazílii. Zatímco první útržek z argentinského kongresu spisovatelů přibližuje divákům dobu a problémy spojené se vzrůstající nacistickou hrozbou v Německé říši v půlce 30. let, následující útržky oplývají postupně stále více intimním charakterem a nesou se spíše v duchu rodinného dramatu. Každopádně postupně se v nich přede mnou rozehrála velmi pěkná mozaika s náhledem do duše autora-umělece, jehož svedl k depresím a sebevraždě krutý osud rodné země a po uvolněné atmosféře ve znamení několika milých rodinných příhod na mě tak onen závěr osudu hlavní postavy o to hlouběji zapůsobil. Na osobitém účinku přidává i originální kamera filmu, která v nejedné scéně nádherně využívá pestré barvy jihoamerické přírody nebo v prologu + epilogu pak dokáže snímat několik minut celé dění jako jeden dlouhý statický záběr (obzvlášť v závěru, kde do pokoje mrtvých manželů Zweigových nahlížíme během napjaté atmosféry skrze pohybující se zrcadlové dveře, mi připadal tento statický způsob snímání nesmírně působivý). Nicméně ve výsledku mě trochu mrzí, že o Stefanu Zweigovi a o jeho životě (s výjimkou posledních let života) a tvorbě se v tomto životopisném filmu toho divák nemá šanci dovědět skoro nic. Jako pocitově laděný artový film je to velmi pěkné, nicméně pro lepší zorientovanost a účinek si doporučuji nejdříve přečíst např. zdejší biografii Stefana Zweiga. Taky určitě je dobré nejdřív znát něco z jeho tvorby – alespoň Šachovou novelu (klidně i v televizním zpracování) pro lepší ponoření se do onoho silného humanismu, jenž ze Zweigova díla tak působivě dýchá. [80%] (22.09.2021)