Povraz

Hitchockovo divadlo smrti je lákadlom pudovej obsesie a magického žriedla krvavých predstáv. Divadelná hra Rope (alebo aj Rope's End) Patricka Hamiltona z roku 1929, ktorej býva prisudzovaný žáner thriller, stála na rovnakom princípe - javisková opona padla až v samom závere. Vo filme sa musel Hitchcock podriadiť technickým podmienkam a natočil ho ako zdanlivo celistvý neprerušovaný záber (David Bordwell si určite nenechal ujsť možnosť upozorniť na to, že ním v skutočnosti nie je). Jednota deja, miesta a času je dodržiavaná s rovnakou pedantnosťou, ako na divadelných doskách. Leitmotívom je pokus o dokonalú vraždu, ktorý je taktiež experimentom, vykonaným postavami z akademického prostredia. Príbeh obsahuje viacero chýb, no je zaujímavé naň hľadieť v porovnaní s detektívnymi príbehmi z pera sira Arthura Conana Doylea. Akt vraždy je sprevádzaný až okultnou posadnutosťou predstavami umeleckého činu, inzerovaného Brandonom, ktorý v mnohom pripomína Sherlocka Holmesa. Je inteligentný, má asociálne sklony, vášeň pre praktické aplikovanie teoretických problémov a sofistikovanosť v ich prevedení. Sám seba považuje za čosi viac, nadčloveka, no ako každý, i on má svoje chyby. Profesor Rupert Cadell zdieľa titul s Moriartym, Holmesovým nemesis a je tiež človekom, ktorý sa drží v úzadí a na scénu vstupuje až neskôr; predovšetkým je však inšpirátorom zločinu, ktorého vplyv pohltil jeho vykonávateľov. Philip je naopak tou rozbuškou, ktorá v Hitchcockových filmoch vybuchuje pri zrážke racionálneho a iracionálneho konania postáv a bortí rafinované plány uhladených antagonistov. Film pôsobí na diváka podvratne až perverzne centralizovaním na sledovanie udalostí z pohľadu antihrdinov, pričom prvý záber z "miesta činu" zobrazuje samotnú vraždu, a ich úvahami nad zločinom. Ešte experimentálnejšie sa javí film z toho dôvodu, že je prvým Hichckockovým farebným zárezom a prakticky bez nondiegetickej hudby. 90% (17.12.2014)

Pro Hitchcocka dost stěžejní záležitost. A to hned ze tří důvodů: první Hitchcockova vlastní produkce po jeho trhnutí se od filmového magnáta Davida Selznicka, první Alfrédův barevný film a pak především první Hitchova spolupráce s jeho pozdějším dvorním hercem Jamesem Stewartem. Co se týče toho tolik připomínaného (ne)střihu, jednotlivé záběry mají většinou přibližně desetiminutovou délku - tedy akoráť tak na jeden filmový svitek. (31.05.2005)

Více než filmařské cvičení toho, zda film funguje skvěle i beze střihu, který je na svou dobu limitovanou délkou filmového kotouče o to víc působivější. Hitchcock je mistrem napětí a tentokrát je jeho bombou pod stolem mrtvola ve skřínce. Díky tomu je celý večírek a hra jednoho muže mnohem zábavnější a zajímavější než za jiných okolností. Tomu dopomáhá i režisérova práce s kamerou a záběry, nacvičené scénky do nejmenších detailů a hlavně mistrovské herectví několika úžasných umělců. Hlavně poslední scénka je naprosto brilantní kulminací všech těchto vlastností. A i přesto, že má film i silnou výpovědní hodnotu, nestrhne vás to tolik, jako jiné mistrovy filmy a vrcholné skvosty kinematografie. (05.02.2023)

„Tento večírek vejde do historie.“ Tož ano, vešel. Alfred Hitchcock byl bezesporu vynikajícím, nápaditým filmařem, ale u některých jeho filmů mi připadá, že jsou tolik uznávané především jen pro jednu vybranou scénu nebo prvek (staticky nasmímaná akce na poli v Na sever severozápadní linkou, šokující vražda ve srpše v Psychu či příprava ptáků na útok v Ptácích a pod.), ale nejednou je tenhle jeden geniální, nadčasový a působivý prvek součástí celku pro mě spíše kolísavého, místy až omšelého. Tak jsem vnímal i Provaz, který se stal jedinečným zase nápadem natočit krimi thriller na jeden záběr bez viditelných střihů. Což je na svou dobu nápad hodně experimentální a určitě se cení, jenže přečkat půlhodinovou konverzaci hostů na oslavě, plnou dialogů o všem možném a často docela o ničem mi dalo hodně zabrat. Výborný úvod před večírkem a stejně zdařilé vyvrcholení po něm oplývá při tom skvostnou atmosférou a napětím, jenže ze samotného večírku se tohle všechno vytrácí a následkem onoho experimentu, který činí snímek něčím výjimečným, vznikla současně dle mého názoru i jedna pěkně dlouhá vata. A já se u případného čtyřhvězdičkového filmu nechci cca 30 z 80ti minut nudit, jakkoliv by byl zbytek výtečný... Navíc nepatřím ani k těm, kteří by se rozplývaly nad poválečným morousovitým Stewartem. Na druhou stranu mě zas dokázali hodně upoutat herci v postavách obou vinníků (Dall, Granger) a celkový dojem i v tomto směru vyvážit. [65%] (28.06.2021)

Zabít kamaráda není moc milé, zvlášť pokud se za chvíli má konat párty, na kterou byl pozván i bývalý profesor. Že by se mu to řeklo? Alfred Hitchcock se tentokrát spíše než na příběh soustředil na technickou stránku filmu, který bral v době vzniku jako náročnou výzvu. Rozhodnul se jej totiž točit zdánlivě jedním záběrem (cívky tehdy byly schopny pojmout jen deset minut materiálu, takže se muselo skrytě navazovat) a film je dodnes formálně fascinující, třebaže podobných experimentů od té doby vznikla celá řada. Jenže s přibývajícími minutami se pohled na nepřerušenou jízdu kamery omrzí a pozornost se obrací především k postavám, na kterých je celý film postavený. Výborní herci v čele s Jamesem Stewartem ženou slabší scénář kupředu až do vybroušeného finále, přičemž mezitím dojde i na typicky hitchcockovské scény napětí. Mistr nezklamal ani tentokrát, třebaže opustil vyzkoušenou montáž a vydal se úplně jiným směrem. (08.07.2002)