Na prahu války

Malick směle kráčí směrem k Bellu Tarrovi v tříhodinové meditaci nad svědomím a skromností, nacistickým lágrům a malosti lidí navzdory. A Jörg Widmer za kamerou čím dál víc dohání svého mentora a duchovního otce Lubezkiho. Ani tady jeho kvalit zdaleka nedosahuje a má se pořád co učit, jeho volné létání světem s širokým sklem z filmu technickými nedostatky občas nepříjemně vytrhne, ale většinu času zvládá na výbornou, a z oprýskaného vězení i z nádherné alpské krajiny komponuje fascinující a vtahující obrazy, aniž by se zpronevěřil civilnímu tónu filmu. A mám fakt radost že Malick po svých třech posledních filmech opustil takřka bezcílné proudy myšlenek odnikud nikam a soustředil se zas na nějaké konkrétnější téma - a co víc, tak silné. 8/10 (04.11.2020)

SPRECHEN VERBOTEN Je třeba konstatovat, že je Skrytý život po obrazové stránce dokonale vyrobený film. Kdyby byl jeho tvůrcem kdokoliv jiný než Terrence Malick, nešlo by se vyhnout podezření, že příběh nesložené přísahy věrnosti slouží jen jako záminka pro běhání po viewpointech na alpská údolí. Jenže Malickovi o konsekvence nezlomné křesťanské zásadovosti jde a zvolený způsob natáčení, kombinující v nestřídmých porcích úchvatné výjevy stvoření, rurálního života a inu, i toho ostatního, klade na diváka nemalé nároky nejspíš zcela vědomě. Pro Malicka jde o způsob, jak nechat diváky nést část břemene, které na sebe naložil hlavní hrdina Frantz (výjimečně proti národnímu socialismu naladěný August Diehl, jinak známý především slabostí pro karetní hry a uniformy SS - Hanební pancharti, Spojenci). Přes všechnu tu krásu a působivost schystává Malick těmi 174 minutami, směřujícímu rychlostí božích mlýnů, učiněné martyrium. A má to tak být. Tváří v tvář filmařské prozřetelnosti (včetně té Malickovy), odhodlané v mnoha směrech k autenticitě a k nemilosrdné zážitkové formě, zůstává rozum stát nad rozhodnutím nechat hrát německy hovořící herce z větší části (tedy ne všechny!) anglicky, včetně takových, jako když si "úspěšného světce" Franze Jägerstättera v Berlíně osobně odsoudí Bruno Ganz. Méně iritující, ale majiteli poučeného oka k pousmání jsou výjevy tvrdé rukodělné dřiny, odváděné berlínskými hereckými áčky na zjevně strojově obhospodařovávaných polnostech. Zvonění v uších, navozené nadmořskou výškou a tvrdou angličtinou pomáhají zahnat Bach, Beethoven, Handel, Dvořák, Gorecki, Kilar, Part, Schnitke. When you give up the idea of surviving at any price... a new light floods in. (27.06.2021)

Jak lépe podat hrůzy války a propagandu nacistického Německa, než-li skrze čistotu a poetiku Malickova vyprávění. Avšak na Terrence Malicka se člověk musí naladit, aby chápal a nenudil se. Protože Malick vypráví jinak. Obrazy a hesly. Vyprávění je na vedlejší koleji. A dosud mi to u jeho filmů dost vyhovovalo. Strom života, Nebeské dny či Nový svět to jsou nádherné filmy, ať už po vizuální stránce, tak i díky jejich myšlence. A Hidden life na tom není jinak. Předkládá nádherné obrazy alpských vesnic z každodenního života a postupně ukazuje nárůst vlivu nacistické propagandy. Zfanatizování lidí, udávání a nutnost bojovat za jinou věc zcela (ne)dobrovolně. Je to nádherné dílo, ve druhé polovině pak emocionálně zdrcující. Ale mám k tomu dvě výtky. Tou první je, že délka se bohužel neobejde bez hluchých míst. A tou druhou pak absence Emmanuela Lubezkiho, kdy jeho učenec není vůbec špatným. Přednáší krásné obrazy, ale někdy je to poněkud divné a věřím, že by byl Lubezki konzistnějším. Přesto je to krásný film, kdy pokud se dokážete navést na na Malickovu vlnu poetiky, nebudete litovat. 7/10. (01.02.2021)

Jednou to všechno získá nějaký smysl, znělo už ve Stromu života. A světe, div se, zní to i tady. Tentokrát by se na ty trademarky, záběrování a Malickovu "náladu" mělo papírově nechat naladit snadněji, pořád - a zejména doma - je to ale dost fuška. Herci mi připadali nejlepší za dlouhou dobu, bohužel jejich projevům to kroužení ruční kamerou kolem nich vůbec nesvědčí a těžko se na ně napojuje. Poslední hodina (vážně jsem to napsal?) ale konvenční sílu má, a tuplem v době, kdy je třeba každý dobrý skutek hezky píárově vykřičet do světa, protože jinak se vlastně nestal. (16.03.2020)

Tříhodinová směs pocitů působící obrovskou gravitací na diváka.Film zobrazující nesmyslnost války a ukazující tu zdánlivou podřízenost vládnoucí společnosti.Vzít vám můžou všechno kromě vlastních myšlenek a přesvědčení ve spravedlnost.Franz žije se svou ženou a dětmi na úpatí hor a této krásné a štěstím naplněné scenérie se nechce vzdát ani po obdržení povolávacího rozkazu do armády,aby šel bojovat za zájmy psychopata Hitlera.Kvůli svému odmítavému postoji na válečnou mašinérii upadne ve vesnici v nemilost a opovržení vesničanů cítí on i jeho rodina na každém kroku.Franz nebyl žádný zbabělec a jeho jedinou "slabostí" bylo,že se nechtěl angažovat v nesmyslném projektu zvaném VÁLKA.Tiše jsem mu při sledování filmu záviděl jeho manželku,která byla obdařena dvěmi nejdůležitějšími vlastnostmi ženy a to VĚRNOSTÍ a OBĚTAVOSTÍ a za každých okolností stála za svým mužem.Franz nemůže nic dělat s tím aby mohl zůstat a tak odjede do boje,ale protože odmítne složit přísahu Hitlerovi tak je zatčen a držen v nějaké pevnosti.Po čase je převezen do Berlína do vězení.Neustoupí ze svého zatvrzelého postoje a je odsouzen k nejvyššímu trestu.Když se to dozví jeho žena odjede za ním,aby se s ním rozloučila.Nejdokonalejší věta z celého filmu:,,RADĚJI PŘETRPĚT NESPRAVEDLNOST NEŽ BÝT JEJÍM VYKONAVATELEM". (28.03.2020)