Na prahu války

Jak si může někdo uchovat svou vnitřní nevinnost v temné době? To je bolestivá otázka a Malickův film má odvahu se na odolnost ptát. Stalo se to před 70 lety, ale může se to stát i zítra. Film celkem postrádá vnitřní napětí, ale je to až náboženský zážitek. A nikdo ve světě se o hrdinovu vnitřní svatost nezajímá. (24.09.2020)

Malick směle kráčí směrem k Bellu Tarrovi v tříhodinové meditaci nad svědomím a skromností, nacistickým lágrům a malosti lidí navzdory. A Jörg Widmer za kamerou čím dál víc dohání svého mentora a duchovního otce Lubezkiho. Ani tady jeho kvalit zdaleka nedosahuje a má se pořád co učit, jeho volné létání světem s širokým sklem z filmu technickými nedostatky občas nepříjemně vytrhne, ale většinu času zvládá na výbornou, a z oprýskaného vězení i z nádherné alpské krajiny komponuje fascinující a vtahující obrazy, aniž by se zpronevěřil civilnímu tónu filmu. A mám fakt radost že Malick po svých třech posledních filmech opustil takřka bezcílné proudy myšlenek odnikud nikam a soustředil se zas na nějaké konkrétnější téma - a co víc, tak silné. 8/10 (04.11.2020)

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~ (14.01.2022)

Je to slušné, ale rozhodně ne pro každého. Terrence Malick natočil dílo, které si určitě najde velké množství odpůrců. Na druhou stranu musím přiznat, že mě překvapilo doposavadní velmi pozitivní přijetí ve zdejších komentářích. A Hidden Life je totiž poetický film se vším dobrým i špatným co k tomu patří a pokud k němu divák přichází nepřipraven, může být cesta k jeho příjetí kostrbatá. Takovým divákem jsem i já. Úplně první potíž, kterou jsem se tímto filmem měl je jeho jednoduchost. Myšlenky, které podává skrze ústa jednotlivých postav jsou děsivě banální, ba, pokud to trochu přeženu, urážející. Často je podání některých myšlenek podbízivé až kýčovité. Kamera se pomalu posouvá, aby v celku zabrala nádherné lokace a chraplavý hlas přednáší fráze typu: Ten kdo stvořil tenhle svět, stvořil i zlo. Laciné je například i zmlácení dozorcem, které máme možnost sledovat očima hlavní postavy. Další věcí, která mě zaujala, je až adorování obrazu. Mizanscéna je tu pečlivě budovaná, ale záměrně neposkytuje malebnou ani romantickou atmosféru, ke které by snad alpské prostředí mohlo svádět. Malick nabízí krásné scenérie, ale mírnou desaturací barev, centralizací postav a destrukcí obrazu pomocí zvoleného ohniska nebo častého používání rybího oka jde rozhodně proti proudu obyčejné líbivosti. Používáním ne úplně tradičních záběrů - ať je to například zabírání postav bez hlav, či časté podhledy - se mu daří dostat do víru dění a divák má tak téměř pocit, že se v tyrolské vesničce ocitl osobně. To co se Malickovi povede ve stránce vizuální se mu však nedaří zvukově. Použití angličtiny znovu zmiňovat nebudu, chápu jej, i když nepůsobí příliš přesvědčivě. Nevhodně pak ale působí částečné podbarvení němčinou, která většinou doplňuje jako ten špatný jazyk negativní dojem z několika scén. Howardovo hudební podbarvení je klasickou, a občas dost násilnou, nápovědou k tomu, jaké emoce má scéna vyvolávat. Terrenci Malickovi se tak podařilo natočit téměř až agrikulturní poém, který nastoluje jednu důležitou otázku: Může být něco takového jako otázka morálky vůbec banální? (10.05.2020)

Malick si i nadále točí filmy primárně pro sebe a i Hidden Life nese všechny typické znaky jeho tvorby.Nechybí tak přepálená stopáž,pomalé tempo,dlouhé záběry na přírodu,hrátky s kamerou a minimum dialogů.Na rozdíl od jeho předchozích filmů to v tomhle případě ale nezvládne nudit,protože jde o jeho nejlepší a nejsilnější film od stále nepřekonané Tenké červené linie.I když jde o velmi komorní kousek,dokáže ukázat z hrůz války,potažmo z hrůz Hitlerova režimu,mnohem víc než leckterý čistě válečný film.A je úplně jedno,že tady z války divák neuvidí ani vteřinu,nezazní jediný výstřel.Není to absolutně potřeba a přesto,nebo právě proto má film poměrně velký emoční dopad...80% (07.02.2020)