Hanele

Dojímavá adaptace knihy Ivana Olbrachta. Působivé herecké výkony, z nichž mě zaujala hlavně neznámá Lada Jelínková. Její ztvárnění mladé židovky Hany, která se v Ostravě seznámí s bohatým Ivo Karadžičem, jenž konvertoval od víry, je skutečně mistrovské. Vyvstalá konfrontace kvůli víře je pak jen logickým vyústěním přehledně vedeného děje. (14.08.2002)

Rád jsem si připomněl skvělou Olbrachtovu povídku, kterou Kachyňa nezpracoval vůbec špatně. Pěkně vykreslená atmosféra "goletu" v Podkarpatské Rusy stejně jako kontrastní Ostravy. Jediné, co mi nesedělo byly některé dialogy a pak všechny vedlejší postavy, tedy židé z vesnice - přišli mi ne úplně věrohodně zahráni, tak prkenně a možná až moc zaostale (i když věřím, že jejich světonázor nebyl daleko od tehdejší reality. Hlavní role jsou naštěstí naopak skvělé - jak Lada Jelínková, tak Miroslav Noga. Možná ještě významnější je celkové vyznění filmu, onen již zmíněný kontrast mezi uzavřeným venkovem a moderním světem, podtržené tu mystickou, tu melancholickou hudbou Petra Hapky. (11.04.2018)

Hanele nakrútil Kachyňa, takže táto adaptácia nepôsobí tak vypočítavo akademicky ako niektoré iné historické české filmy z tohto obdobia a ponúka širšie myšlienkové pole než len suché konštatovania, že takto bolo. Máme tu stret tradičnej židovskej viery danej v neposlednom rade dedinským prostredím a "mestským" ateizmom Žida, ktorý sa zriekol viery kvôli logike vlastného myslenia. Konflikt je naznačený ale už na dedine na príklade Zeme ako orbity Slnka. Nejde tak len o úzko formulovanú tému pre jedno vierovyznanie, podobné problémy pri pytačkách by mal Karadžič aj u Moslimov a aj Kresťanov a to ani nemusíme hovoriť iba o dobe zasadenia deja. Námet na premýšľanie poskytuje aj záverečná konfrontácia, kde pre jednu postavu predstavuje tradičná viera zrejme len zámienku, v skutočnosti ide omnoho viac o žiarlivosť. (27.04.2021)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)

Podařená adaptace Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové z knihy Golet v údolí. Ivan Olbracht, přesvědčený levicový prvorepublikový intelektuál a člen KSČ, skutečně žil od roku 1931 v Podkarpatské Rusi (jezdil sem každé léto a párkrát tu pobýval i v zimě), kde mimo jiné založil Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. Jeho světový názor se odrazil samozřejmě i v jeho knihách, někde prvoplánově (Anna proletářka), jinde a častěji mnohem sofistikovaněji - z prostředí Podkarpatské Rusy je jednoznačně nejlepší baladická ozvěna mýtu o Nikola Šohajovi, (který bohatým bral a chudým dával) a jistě i povídky z prostředí polanských Židů. Nechci zde tvrdit, jaká strana politického spektra je tou správnou a pravdudící, chci jen konstatovat fakta, která jsou ostatně patrná i v Kachyňově adaptaci (postava uvědomělého ševce Leiba Abramoviče, ozvěny zárodků organizovaného dělnického siónského hnutí mládeže v podobě agitace k práci a životu v komunitě - v hachšaře...). Kachyňa ukázal ostatně velkou odvahu, když se pokusil svůj film natočit tak, že by se dal primitivně interpretovat skoro antisemitsky - pod tímto zjednodušujícím nánosem je ovšem hlubší významová rovina - Kachyňa natočil svou obdobu Peckinpahových Strašáků...venkovský svět odloučené a izolované židovské chasidské komunity (goletu) se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a (v tomto kontextu primitivního) zákona dogmatické víry - bouřit se proti tomuto světu znamená exkomunikaci - vyhoštění, které se jen náhodou nezvrhlo v agresi a veřejný lynch... Podobné filmy: Golet v údolí, Hordubal (19.12.2008)