Ucho
The Ear
Réžia:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (viac)Obsahy(1)
Z bujarej recepcie na Hrade privezie auto ministrovho námestníka Ludvika a jeho podnapitú ženu Annu. V dome nefunguje telefón ani elektrický prúd. Anna pije ďalej, Ludvík spomína na vládnu recepciu a premietajú sa mu v hlave rozhovory o zatknutí jeho kolegu. Ludvík si uvedomuje, že je odpočúvaný a sledovaný. Začína ničiť kompromitujúce materiály. Náhle sa v dome rozsvieti, začne fungovať telefón. Ludvík a Anna dostávajú skutočný strach... (RTVS)
(viac)Recenzie (572)
Skvělý thriller s odvážným obsahem. Nádherně vybudovaná atmosféra a bezchybné herecké výkony. Ale něco málo mi tam chybělo - snad silnější katarze nebo znepokojivější (ve smyslu pro mě osobně znepokojivější) celkový dojem. ()
Jeden z nejlepších českých filmů vůbec. Depresivní a klaustrofobická atmosféra, gradovaná s ubíhajícími minutami stále do nepříjemnější polohy. Jednotlivé kontury charakterů se před námi odkrývají vrstu po vrstvě. Smutný snímek... a brilantní. ()
Zlatá Palma - výběr ()
Asi nejlepší film, ukazující komunistická 50.léta ne jako rozjásanou dobu dělnické třídy, ale jako dobu plnou strachu a všeobecného špiclování. Brzobohatý jako vysoký komunistický funkcionář a Bohadalová jako jeho manželka předvádějí životní výkon. Po ruské okupaci šel film pochopitelně do trezoru. Kachyňa si nasypal popel na hlavu a přežil. Jan Procházka si svým scenářem ale přichystal profesní sebevraždu. ()
Lahodně trpký komorní psychologický koncert pro umělecké duo (a retrospektivně vkládaný doprovodný orchestr). Kdo Se Bojí Virginie Woolfové zkombinované s reálným socialismem a normalizační intersoudružskou paranoiou. Bujaré večírky a recepce, Soudruh, morální kvality každého druhého prominenta - tohle prostě nevyhnutelně muselo do trezoru. Syrové, bez poetiky Skřivánků Na Niti nebo Všech Dobrých Rodáků, ale z hlediska výpovědní hodnoty i formy co do výsledku stejně precizní. 90% ()
Na společenské promenádě přítomní poslušně aplaudují soudruhově řeči, pronesené bezobsažným „newspeakem“. Vinnými nejsou vinní, nýbrž nežádoucí a u mocenského koryta budou sice vždy ti, kteří něco vědí, ale na druhé. Nic není jisté, konec, jenž může být stejně tak novým začátkem, čekejte kdykoliv. Bohdalová i Brzobohatý hrají o život (vzhledem k odvážnosti filmu skoro doslova) a jsou to paradoxně oni dva, kdo si jedou nejvíc po krku. Riziko nepřichází zvenčí, už dávno je vevnitř. Karel Kachyňa přispěl do trezoru napínavým, nadčasovým filmem, který má své místo po boku Nicholsonovy Virginie Wolfové, stejně tak Coppolova Rozhovoru. 85% Zajímavé komentáře: Radek99, Morien, sportovec, Aidan, Jansen ()
Co asi museli prožívat lidé, sledováni fízlovským režimem, doma, v soukromí? V tomto filmu se do dozvíte. Klaustrofobickou a depresivní atmosféru ještě podtrhuje černobílý materiál a flashbacky ze soudružského večírku. Jiřina Bohdalová, vyjádřená slovy, jednoznačně za šest :-) Nejlepší film Karla Kachyňi. ()
Z komunistů se mě dlouhodobě zdvihá žaludek a tenhle film ukazuje jeden z důvodů proč. "Kde můžeme mluvit ? " Nikde. " Dialog mezi manžely, pronesený ve vlastním domě, prosím ! Vítejte v době vlády Komunistické strany Československa. Film, který po psycholgické stránce nemá v dějinách naší kinematografie obdoby a herecké výkony dua Radoslav Brzobohatý - Jiřina Bohdalová musí ocenit bůh osobně, protože žádné pozemské ocenění není za takhle zahrané role dostatečné. ()
Kachyňova formální strohost (střídání pouhých dvou lokací, statická Illíkova kamera) je přímo hozená rukavice ústřednímu hereckému tandemu, který ji zvedl více než důstojně. Tak strhující herecký koncert, podle skvěle napsaných not Jana Procházky, se jen tak nevidí. Paranoia doby, vrtkavost politických partají komunistického režimu a v neposlední řadě trhliny desetiletého manželství naservírované do jedné nekonečné noci. Před třiceti lety soudruhům nevonící odraz doby, dneska varovně vztyčený ukazovák, který si zaslouží více než pouhé promítání v klubových kinech! ()
Dost drsný film na svojí dobu, u nějž chápu, že tehdá nebyl uveden do distribuce, protože by si tím komunista podkopal hrob. Ale co s člověkem dokáže takové Ucho udělat, to je skutečně maso. Radoslav Brzobohatý, kde ještě vypadal vcelku mladě a ne stejně jako o pár let déle až do dnes a Jiřina Bohdalová, jeho tejdejší manželka, nám ukázali, že agresivita může člověka bez problémů zničit. Měl jsem při sledování neskutečné nervy, psychologické to teda bylo. Ještě že jsem v té době nežil. ()
To tam bol aj nejaký dej? Strašne monotónna sucharina. Vydržal pozerať do polovice, to sa fakt nedalo. ()
Ani se nedivim, ze tento film byl v trezoru - spise je mi zahadou, jak se tvurcum vubec podarilo jej natocit - silnejsi obzalobu STB, jsem nevidel v zadnem jinem filmu - pane Kachyno - klobouk dolu. ()
Jan Procházka a Karel Kachyňa tu odkryli, jak to chodilo mezi soudruhy. KK si na to vzal dva skvělé herce a ti tu rozjíždí v podstatě komorním příběhu přímo hereckou exhibici. ()
Nejsilnější filmová výpověď o atmosféře 50. let u nás, nazírající na danou historickou etapu trochu jiným rastrem než Jasného Všichni dobří rodáci či Menzelovy Skřivánci na niti a jakoby antitezí k budovatelským a povinně optimistickým filmům z těch let... Je zajímavé srovnávat realitu zobrazovanou propagandisticky a realitu, jejíž umělecké ztvárnění bylo umlčováno a zavíráno do trezorů a které z odstupu reflektovalo složité mechanismy doby... Kdybychom měli Kachyňův a Procházkův film zařadit kontextově, je jisté, že každého diváka ihned napadne éra politických procesů 50. let, u nás rozpoutaných podle totožného schématu procesů a čistek v Sovětském svazu let třicátých. I když o bližší dataci nepadne ve filmu nikde ani zmínka a vládne příznačné (a skoro se chce napsat i přízračné) filmové bezčasí (umocněné navíc světem politické smetánky, jejíž večírky, bankety a pitky skutečně punc bezčasí nesou z podstaty věci), tušíme v houstnoucí atmosféře v ústřední herecké dvojici snímku rysy konkrétní historické události - někoho z blízkého okruhu Rudolfa Slánského. Vykonstruovaný politický proces s generálním tajemníkem KSČ (proces měl příchuť paradoxu, neboť Slánský byl jedním z těch přímých organizátorů komunistického teroru), který byl konán na přímý popud Stalina (který chtěl primárně zastrašit potenciální následovníky Tita v bloku sovětských satelitních republik) a cílený byl čistě antisemitsky (většina obžalovaných byla židovského původu včetně samého Slánského), jelikož Rusům se nepodařilo při volbách v Izraeli roku 1949 to, co se podařilo o rok před tím u nás a Stalin tak pragmaticky budoval propagandistickou pozici směrem k arabským zemím... Ucho má však ještě jednu intimnější a o to zajímavější rovinu - jeho scénárista, známý český spisovatel Jan Procházka, letitý reformní člen KSČ a dokonce osobní poradce prezidenta Novotného a člen ÚV, byl sám v roce 1967 vyloučen z komunistické strany a hned po dosazení nomenklaturních kádrů na začátku normalizace proti němu byla vedena silně štvavá kampaň. V televizním pořadu Svědectví od Seiny byly proti němu použity i ODPOSLECHY z bytu profesora Václava Černého - a máme tu Ucho, které zasahovalo a ovlivnilo (dá se předpokládat, že podobně jako ve filmu) i život samých tvůrců filmu (Jan Procházka mediální tlak, zřejmě přípravu dalšího monstrprocesu, nevydržel a po svém zatčení zkolaboval a ve vězení zemřel...) - a to na začátku nesrovnatelně mírnějších 70. let... Ucho je skutečně unikátní film (komorní, ale přesto s celospolečenským dopadem, používající moderně působící prvky - např. originální použití subjektivní kamery autentizující divákův prožitek), který zřejmě věrně (je to tak absurdní a odtažitá doba-a to před pouhými padesáti lety!-že se lze jen těžko vcítit, podobně jako třeba u snímků o holocaustu) odráží dusnou dobu 50. let. Jaké to byly pohnuté časy, zrcadlí věrně tahle v podstatě smutná okolnost - Klement Gottwald vydal svého blízkého přítele Slánského do rukou StB a prokurátora Urválka až po přímých výhrůžkách Rusů, že když před lidovým soudem nestane Slánský, půjde tam on... Podobné filmy: Skřivánci na niti, Všichni dobří rodáci, Žert () (menej) (viac)
Minimalistické a depresivní. Při sledování filmů, jako je tento, mnou vždycky úplně proudí nenávist ke komoušům. Zde byli navíc zdařile vykresleni jako křivá, falešná, ožralecká prasata. ()
Už od prvních minut filmu se člověk neubrání srovnání herecké dvojice Bohdalová-Brzobohatý s dvojicí Taylorová-Burton. Jejich vztah je opravdu v lecčems podobný vztahu hlavních postav filmu "Kdo se bojí Virginie Woolfové" - oba páry se nenávidí a zároveň bez sebe nemohou žít; častují se různými nadávkami i vtipně sarkastickými poznámkami; v obou filmech je to muž, kdo je terorizován, a v obou filmech je také pár nějakým způsobem izolován od svého okolí (ať už obrazně či doslova) - ale co je hlavní, všichni zmiňovaní herci ve svých rolích podávají (nad)životní výkony! Dalším obrovským přínosem Ucha je kamera - dialogy, nasnímané jakoby "tváří v tvář", jsou opravdu dokonalé. Atmosféra filmu krutě opravdově vypovídá o strachu, který v té době člověk nejspíš pociťoval takřka neustále (strach z prořeknutí se, strach z kriminálu, z toho, co se člověku může stát, když začne být nepohodlný). Ucho je zkrátka jedním z malých skvostů české kinematografie a na jeho výjimečnosti má největší podíl geniální herectví hlavní dvojice. ()
Snad jediný regulérní český psychothriller. Bravo! ()
Všudypřítomné ,,ucho" poslouchá a zaznamenává... Jeden z nejdrsnějších a nejsugestivnějších československých psychothrillerů jaký jsem kdy viděl. Sugestivní a všudepřítomná atmosféra strachu a napětí a k tomu velice zvláštní a tajemná hudba od Svatopluka Havelky. V té době opravdu neobvyklý Karel Kachyňa. Film byl samozřejmě jak už zde bylo několikrát napsáno na dlouhá léta jen trezorovou záležitostí, podobně jako třeba Skřivánci na niti či Smuteční slavnost.Teprve v roce 1990 byl uveden do kin, kde diváci tehdá mohli na vlastní oči spatřit a poznat, jak působivá obžaloba totalitního systém (STB) byla napsána a natočena ještě před normalizací. Byla to opravdu velká herecká příležitost pro oba hlavní protagonisty. Radek Brzobohatý a Jiřina Bohdalová asi ve svých nejzávažnějších rolích jaký kdy sehráli ať už ve filmu či v divadle a role které do maxima plně využili. Jinak z odstupem času Jiřinku dnes vůbec už nemusím, dnes je její zaměření a herectví už úplně o něčem jiném..? Škoda. ()
Když se dá dohromady propracovaný scénář "ze života" a spousta skvělých herců s režisérem na vrcholu, nemůže vzniknout nic než výtečný film. Přestože situace hlavních hrdinů není nijak humorná, musel jsem se mnohdy nad tou komičností a absurdností až smát, nad tím jejich vzájemným hádáním se a projevovanou nenávistí, která je však paradoxně spíš projevem lásky či vzájemné potřeby a důvěry. Flashbackování na papalášskej večírek krásně ukazuje, jak mnohdy nevinné situace vypadají náhle naprosto jinak a v atmosféře paranoie taky mnohem hůř. Ovšem nikdo by neměl zapomínat, že se jedná o vysokého státního úředníka, který je sice sledován a nemá žádné soukromí, ale přesto je funkcionářem a vlastně přinejmenším na oko přikyvujícím dobrým komunistou. Jeho situace je tížívá hlavně v tom, že má co ztratit. Že ho můžou zavřít nebo označit za nekalý živel a poslat třeba do Jáchymova nebo rovnou na šibenici. Sledování například disidentů sice taky narušovalo osobní soukromí (jakpak by ne?), ale tito už nemuseli cítit panický strach a nemuseli si dávat deku na podlahu v kuchyni, když chtěli třeba jen "filipinkovat" (jak ve filmu hezky říká Bohdalka). A s předposlední větou filmu se bezvýchodnost jejich situace rozvine naplno a divák už nestačí koukat na jednou zase naprosto zdrcující a překvapivou pointu. ()
Súvisiace novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (viac)
Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011
Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (viac)
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (menej) (viac)