Tři přání

Tento film je mimořádně povedený. Vzhledem k tomu, že je nadčasový, je aktuální i dnes. Když jsem ho viděl jako malý, byla to pro mě taková pohádka pro dospělé. Skutečný smysl filmu jsem odhalil o něco později. Film jsem viděl už mnohokrát a ku podivu mi nečiní žádné obtíže se něj podívat kdykoliv znovu a znovu. (28.10.2019)

Na první pohled by se dalo zcela nepochybně říct, že jde o politickou satiru ostře kritizující socialistické zřízení, které ač se chce jevit jako konečně sociálně spravedlivé, je ve skutečnosti stále stejně byrokratické jako doba před 20 lety, vůči které se tak ostře vymezuje. Pro současného diváka je však mnohem zajímavější skutečnost, že režisérské duo zde zároveň rozehrává sérii komických, fantaskně laděných, situací, jimiž neúprosně tepe do socialistické společnosti. Ta je totiž ve svém jádru (i přes snahu ideologie) stále stejně malicherná jako lidská zároveň a tyto vlastnosti nejdou z povahy člověka vymazat v jakékoliv době. (12.02.2021)

Nemohu uvěřit, že Kadár-Klos s tímto scénářem prošli skrz schvalovací komise. Velice silná a úderná satira na 50tá léta a vůbec na lidské pachtění po štěstí. Opravdu tomu nevěřím a nedivím se, že na sjezdu v Martině toto soudruzi odrovnali tvrdou kritikou. Časem to sice stratilo na síle, narozdíl od Bílé paní. Přesto tuto komedii mám raději, je více ze života a hlavní postava je mě velice podobná-jen nevím jak já bych se s jejím dilematem vyrovnal a to vlastně neví nikdo. Zazvoní, či nezazvoní? (02.09.2007)

Mnohdy zapomínáme, že ještě před Bílou paní tady byl tento snímek - satira jak kláda. Bludiště přání, nesplněných vizí a lidské závisti. Kam až může člověk zajít, když se chce TEĎ mít dobře? Má pomoci příteli a být za blázna (navíc opovrhovaného?) Skvělý Bohuš Záhorský. Člověk jednou vykoná dobrý skutek a hned je z toho drama o morálce. POVÍDÁM, DĚDEČKU, NECHCETE SI SEDNOUT? CHRAŇ BŮH! (19.04.2003)

Zrod proslulé režisérské dvojice někdejšího Plickova žáka Jána Kádára a spoluzakladatele zlínských filmových ateliérů Elmara Klose nebyl snadný a nevyhnul se řadě výkrut. Po rozporuplné HUDBĚ Z MARSU, v níž jen velmi poučené oko odhaluje ze struktury dobového kontextu zárodky rodící se kritickou reflexi osudové doby politických procesů, až programově negující odkaz demokratického Československa, dospívají po několika letech oba tvůrci na okraj možností nejen svých, ale i tehdejší cenzury. Chruščovovské oteplení, uvozené proslulým projevem sovětského státníka na XX. sjezdu KSSS v r. 1956, pronikavě oslabilo kulturní dirigismus komunistických nomenklatur z aparátu ÚV KSČ natolik, že umožnilo nástup první kritické nejen filmové vlny. Bajka, přenesená do dobové reality, s charakteristickým jemným českým humorem prozrazuje mnohé o rozvratu v zásobování, přežívání posledních reliktů poválečné přídělové ekonomiky i křehké zranitelnosti společnosti, která domněle z voluntaristické zvůle okolí tehdejšího prvního muže Antonína Novotného dovrší o dva roky později budování socialismu. Alegorická linie tehdejší tvorby (AŽ PŘIJDE KOCOUR, BÍLÁ PANÍ, KRÁL KRÁLŮ) naznačuje velikost a pronikavost sebereflexního záběru tehdejších avantgard. Dnes i náběhy k mohutnému rozmachu šedesátých let mají nejen svou cenu, ale uchovávají si také své neopakovatelné divácké kouzlo. (15.03.2011)