Jan Palach

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)

Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. (13.01.2019)

Ono se tak trochu jedná o demýtizaci Jana Palacha. Aureolu mučedníka a téměř světce nabourává Sedláček tím, že se nebojí vtisknou Palachovi do ruky půllitr a panáka a stejně tak mu nečiní problém strčit ho do postele s holkou. Jasně, tohle všechno kluci v jeho věku dělali stejně jako dnes, ale chlastající a souložící Palach je skoro to samé, jako močící Ježíš. Nicméně tenhle důraz na obyčejnou lidskou stránku je jedním z nejsilnějších aspektů celého filmu a divák má díky ní k hlavnímu hrdinovi blíž. Dalším plusem je postupné utahování společenských šroubů, které vyvrcholí věrně ztvárněnou letargií většiny národa, který volí raději teplo a smrádeček. V této situaci pak člověku přijde Palachův čin vlastně přirozený a Sedláčkovi slouží ke cti, že se to nesnažil opentlit nějakými patetickými žvásty. No a chvíle, které předcházely upálení, se mi asi nedlouho vryjí do paměti. Herecky bez výhrad a z neznámého Zavadila jsem byl nadšen. Naopak co mi nesedělo byl televizní formát. Alespoň mě to tak přišlo. Jasně, film se vlastně soustředí výhradně na osobu Palacha, který nesleze ze záběru, ale trošku rozmáchlejší zpracování by přeci jen neškodilo. Ale to je jen malá vada na kráse. 90% (18.01.2019)

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)

Začnu citátem: Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Film má silné scény, ale i slabé chvilky. Robert Sedláček je takový rozporuplný tvůrce občas umí a občas ne. Viktor Zavadil mi pro roli Jana Palacha (naivního idealisty levicového zaměření) přišel jako dobrá volba. Asi mám rád historické filmy s silným příběhem, takže trochu přimhouřím oko a dávám 4. (21.01.2019)