Chata na predaj

Hvězdička za přírodu a Jana Kačera - který se žel k hraní nijak moc nedostal. Přitom ta jeho scéna s králem na posedu mohla být skutečně velkolepá. Mohla, ale to by celý film nesměl být nudně roztahanou bakalářskou povídkou, kde se vlastně o postavách nic moc nedozvíme kromě povrchních atributů - stoicky klidný Němec, opilecký brácha, kterého sice otec k ničemu nepustil, ale přitom umí perfektně anglicky (kde se to naučil, když je prezentován jako nýmand?), sestra, která kdovíjak se seznámila se svým německým partnerem, a i když umí německy, taky se podceňuje, hysterická a rýpavá, sobecká babička, plus jedna Slovenka, o které nevíme už vůbec nic a která zde slouží (kromě role matrace) snad jen jako možnost poukázat na ty xenofóby (schválně to píšu špatně). Podívaj se Pavlíček a Bokšteflová na Domů na svátky od Jodie Foster nebo Výlet české Alice Nellis, jak se to dělá, jak se mají postupně odkrývat charaktery, jejich problémy, plány, cíle, a jak pomalu divákovi servírovat z toho plynoucí napětí a kolizi. Tady jste zůstali plavat na povrchu, asi jako kdybych sledoval hádku tří lidí v hospodě, jenže vy musíte divákovi nabídnout vše, veškeré nutné pozadí a podhoubí. A umět to dovedně filmařsky skloubit. Tohle je sled scének, z nichž nic nevyplývá, dokonce ani nálada té přírody a chaty, chybí vnitřní podpříběh, ústřední velké téma a samozřejmě následná velká katarze. Jako sorry, asi se vám líbilo, že jste jezdili na chatu chlastat a ožírat se a opékat jako každý zdivočelý Pražák buřty, ale pořád jde o pražský fenomén a třeba na Moravě se na chatu jezdilo makat na soukromých políčkách a večer se pilo, ale decentně, protože druhý den se šlo buď do kostela, nebo opět na zahradu,případně na společnou procházku do města na kafe. Ani ta muzika Ulrychových nebo Petra Nováka se sem moc nehodí. (15.12.2018)

Jako většina české produkce, a speciálně produkce ČT, je to špatný film. Tentokrát ale s docela dobrými herci. Ovšem bez humoru. Neměl jsem jediný moment, kdy bych se upřímně zasmál. To, že člověk chataření/chalupaření zná, ještě nestačí k tomu, aby ho tahle plytká slatanina bavila. Do prdele, už i nějaký Litevci točí lepší filmy. Za chvilku bude točit líp i televize že Sierra Leone. (04.01.2022)

Svérázně uchopený fenomén českého chataření zkřížený s novodobými Homolky. A stejně z toho vyšlo pošmourné dílo, které kvalitu loví jak se dá. Absolutně neatraktivní námět inklinující k tv povídkám na náměty diváků, sestávající z toho, že celá famílie se ještě jednou naposledy sejde už na prodané a totálně "totáčem" smrdící chatě, než ta bude příštího rána předána novým majitelům, aby dala průchod své nostalgii a starým i novým ranám osudu, má na svědomí progresivní režisér Tomáš Pavlíček. Ten v záplavě svých studentských děl (podruhé) směle oslovil profesionální ansámbl, aby mu na chatě uprostřed ničeho odehráli etudu na téma "rodina před kolapsem" nebo něco na ten způsob. A herci se činili. Pranic nevadilo, že David Vávra nekoresponduje s odměřenou Ivanou Chýlkovou a repliky stěží artikuluje, Jana Synková s iritujícím hlasovým fondem předvádí jakousi studii na způsob delikátní fúrie, Janu Kačerovi byl dopřán málomluvný senilní děd, Tereza Voříšková část filmu stráví v medvědí kůži, Judita Bárdos svádí svými pohledy a libozvučnou slovenštinou, Jan Strejcovský též nedobře artikuloval a jakýsi nesympatický Germán, kterého nic nerozhodí a kterého bych nejradši kopl do zadnice. Škoda nevyužitého potenciálu postavy (mírně enigmatického) souseda Václava Kopty. Přes své zápory má film svá originální specifika, z nichž vyzdvihnu magickou retro atmosféru, skvěle podpořenou dávnými a méně známými českými songy. Celé představení, co má náboj frašky i depresivní střelivo, trvá všehovšudy skromných 75 minut a dovedu si jej představit i coby divadelní kus. Ve filmovém provedení absentují silná dějová místa a použitelnost na kino plátně je málo funkční. V televizi se bude jednat o životaschopný kus, který paradoxně chatařům a seriálovým Chalupářům nijak neprospěje. 6/10 (06.06.2019)

„Všichni jsme úplně blbí.“ Nevím, nakolik jde o zásluhu spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové, ale Chata na prodej mi přišla tematicky i formálně soustředěnější než Parádně pokecal i většina Pavlíčkových studentských filmů. Osm postav (plus Pepa), které jsou různě kombinovány, aniž bychom měli jistotu, kdo nakonec skončí s kým. Dvě auta s proměňujícími se řidiči i pasažéry. Jedna chata, která je jako řada dalších později rozvíjených motivů (pouštění normalizačního popu na gramofonu, první zmínka o chatě jako „malém moři“, otcova submisivita) představena už v první části filmu, kdy zároveň lépe poznáváme postavy, s nimiž tak neztrácíme kontakt ani poté, co se začnou chovat trochu výstředně (kostým medvěda) a hystericky (knižní válka) a baví nás s nimi trávit čas i během scén, které jsou založené více na atmosféře než na ději (ale dokážu si představit, že právě kvůli pomalejšímu tempu film méně empatickým divákům, očekávajícím zběsilou taškařici, přijde zdlouhavý a nudný). Divácky vděčná, po celou dobu vkusná, decentně intelektuální (postavy po sobě házejí knihami a znají Bergmana) komedie funguje zároveň jako uvěřitelné vztahové drama i jako výpověď o Češích, kteří se (n)ostalgicky ohlížejí za minulostí a lpí na své zaprděné pohodě (i když už nemusejí) a chlubí se tím, že jsou první v počtu chat na osobu (i když jsou druzí). Téma návratů lze ale ve světle nečekaného (a dojemného) závěrečného setkání - kdy vychází najevo, že pro vyprávění směrodatnou (neboť vše završující) postavou byla možná ta, která za celý film téměř nic neřekla - vnímat obecněji. Touha vrátit se do dětství, do přírody, k vlastní podstatě, od které nás odvádí civilizační „zmätok“. Klid přitom paradoxně nachází pouze údajně dementní děda. Všichni ostatní se nejprve v přeneseném, během bloudění lesem v doslovném významu ztrácejí. Chata na prodej mě bavila kompozicí celku i jednotlivých záběrů (které jsou mnohdy vtipné už jen tím, kde a jak postavy sedí/stojí), v mezích žánrů uvěřitelnými a výborně zahranými postavami (dokumentarista Jan Strejcovský je přirozený talent), pokorou vůči konvencím žánru a zároveň schopností žánr nenásilně přesáhnout směrem k závažnější výpovědi (hrdinové si občas bez obalu říkají dost zraňující věci). Zřejmě nejuspokojivější tuzemská žánrovka od Okresního přeboru. 75% (18.07.2018)

Ani komedie ani drama. Příliš mnoho postav, než aby mohly jít do hloubky, žádné zajímavé nezapomenutelné momenty. Jediné, co opravdu potěšilo byla krajina a retro muzika. (1.9.2019)                                                                                           Může obsahovat spoiler:                                                                                                                                                                                                     O den později jsem si sedla, uvařila si kafe a pohodně se usadila. Na druhý pokus to nebylo zas tak marné, ale přece kus chyběl, aby se z "na prodej" stala chata "nezapomenutelnou" Vezmu to popořádku. Obsazení bylo skvělé, proti hereckým výkonům nemám námitek. Zaujalo mě, že retro vzpomínkový film s fenoménem chat natočil režisér a scénáristka kolem třicítky, tedy ve věku, kdy nemohli velký boom chataření zažít. Scénky z rodinného života jsou celkem dobře rozvržené, trošku v ústraní jsou muži. Děda je nevyužitý potenciál, jeho glosy "od věci" ale v kontextu událostí mohli příběh patřičně okořenit, on i otec mají pasivní role, Sebastián se rovněž projevuje minimálně, nejvíc se projevují syn a Pepa. Zato ženské figury jsou akční až až. Jsou mnohem sdílnější, komplikovanější a nevyzpytatelné. Humor se spíš nastíněný, můžete se občas pousmát, ale žádný zabřichopopadák to není. Osobně jsem postrádala trochu víc té životní filozofie. Povedla se atmosféra od kýčovitého vybavení chaty až po kostýmy a muziku. Ještě by to chtělo chlastat Růženín z hořčičáků a iluze 70. let by byla dokonalá. Výběru barokní hřbitovní brány z Hořic v Podkrkonoší tleskám. (02.09.2019)