Chata na predaj

Bizarní rodinka s vyhrocenými vztahy s ještě bizarnějším koncem. Uječená Synková mě bavila, Chýlková v civilním módu, absolvent našeho gymnázia Strejcovský týpek, a přehrávající Ramba s umírněným Vávrou a fajnovým Koptou. Ještě že to mělo jen 77 minut, ono se na tuhle bláznivou rodinku Smolíkovou moc dlouho koukat nedá. Atmosféra podzimu možná alegoruje podzim života. Ale chata je skvělá a pořád je to můj sen si na podzim svého života nějakou takovou pořídit. 60% (29.04.2020)

Jako neříkám, že je to nekoukatelnej film, jen absolutně nechápu, co chtěl vlastně snímek sdělit. Celý to bylo naprosto odnikud nikam. Tvůrci nakousli milion scén s potenciálem, ale žádnou z nich nedotáhli do konce. Pořád jsem čekal na nějakou pointu, ale ve filmu se vše jen nakouslo a zas se rozjelo něco dalšího. Postavy navíc nejsou bůh ví jak sympatické a spousta z nich neměla pro snímek sebemenší smysl nebo byla naprosto přehnaně napsaná/zahraná. Herci se přitom více méně snaží, ale je jim to prd platný, protože kvůli divnému scénáři bohužel ani moc nemají, co hrát. Fakt nevím, jaký byl záměr tvůrců, jen vím, že to nefunguje ani jako komedie a ani jako drama. Osobně jsem čekal, že to bude alespoň prča, ale ani ten humor se nějak nedařil. 50 % (31.07.2018)

Tahle minimalistická komedie stojí podobně jako třeba Výlet na rodinných setkáních, při nichž se odhalují hříchy minulosti. Divák se baví, jelikož poznává v příběhu samozřejmě i svou rodinu. V tomhle nenápadném filmečku je ale toho pod povrchem mnohem více, vyjadřuje se totiž třeba ke kulturním rozdílům. Vše je však podáno velmi stereotypně a ačkoli výsledný mišmaš stojí za pozornost, o fascinující a sžíravou satiru se nejedná. Přesto velmi sympatický kus, kterému fandím. (08.07.2018)

Jsem nejistý. Bylo tam několik perfektních scén. Cesta na chatu je nejen proklatě vtipná, ale i důmyslná hra příčin a následků, kde humor nepramení jen z toho, jak se někdo zatváří, ale co ze situace vyplývá pro postavy, a tak to je víceméně po celý film, tedy alespoň na úrovni vystavění jednotlivých scén (byť celý děj překvapivě moc na tak mladého režiséra hraje na nostalgický fetišismus). Mrzí mě ale, že z těch zajímavě definovaných postav, které jsem upřímně chtěl poznat, v těch vtipných situacích nakonec nic nevyplývá. Když jsem s Tomášem Pavlíčkem dělal rozhovor, sám říkal, že Chata na prodej je spíš sled vtipných scének, o kterých ví, že jen problémově drží pohromadě - překvapuje mě, s jakou nevyhnutelností to sám přijal, když ačkoliv to určitě je problém filmu, není nějak hluboce zažraný v jeho jádru a naopak mám pocit, že stačilo celkem málo, aby tomu bylo jinak. Vlastně by stačilo, aby během jedné z posledních scén, té u posedu, která má být jistě magickým okamžikem spojení celé rodiny, byl vybudován nějaký vztah postav k oné situaci, aby to náhle zjevení mělo iluzi nějaké vnitřní hodnoty - právě v ten okamžik, kdy začne hrát dojemná mystická hudba a postavy zasněně hledí, aniž bychom chápali, co pro ně ten okamžik znamená, se odhaluje prázdnota - která ale nebyla nevyhnutelná! Stačilo by o deset minut natáhnout stopáž a méně hnát (postavy jsem si tak oblíbil, že mě štvalo, v jaké zkratce se posouvají jejich emoce a jak odnikud přicházejí některé jejich zkraty - chtěl jsem s nimi trávit víc času a dopřát jim trochu prostoru "být víc opravdoví"). Když ale k tomu filmu ale přistupuju jako k mainstreamové komedii pro masy, kterou v dobrém slova smyslu rozhodně je, tak jen stěží přemýšlím o lepším z tohohle ranku posledních let. 3 a 1/2 Zaokrouhlil bych nahoru, kdybych neměl dojem, že jediný důvod, proč ten film není lepší, je ten, že si tvůrci řekli, že "takhle stačí". PS: Docela zvláštní, že film je o prodeji chaty, kterou nikdo prodat nechce, z prodeje pro skoro všechny členy rodiny pramení dokonce smutek, nikdo netvrdí, že k prodeji musí dojít (není třeba představa mizerná finanční situace), a přesto se tento prodej z nějakého důvodu odehrává. Možná to svou nesmyslností mělo být poetické, možná to mělo být obrazem nesmyslných dramat, která lidi sami sobě bezdůvodně připravují? Kdo ví... (25.07.2018)

„Všichni jsme úplně blbí.“ Nevím, nakolik jde o zásluhu spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové, ale Chata na prodej mi přišla tematicky i formálně soustředěnější než Parádně pokecal i většina Pavlíčkových studentských filmů. Osm postav (plus Pepa), které jsou různě kombinovány, aniž bychom měli jistotu, kdo nakonec skončí s kým. Dvě auta s proměňujícími se řidiči i pasažéry. Jedna chata, která je jako řada dalších později rozvíjených motivů (pouštění normalizačního popu na gramofonu, první zmínka o chatě jako „malém moři“, otcova submisivita) představena už v první části filmu, kdy zároveň lépe poznáváme postavy, s nimiž tak neztrácíme kontakt ani poté, co se začnou chovat trochu výstředně (kostým medvěda) a hystericky (knižní válka) a baví nás s nimi trávit čas i během scén, které jsou založené více na atmosféře než na ději (ale dokážu si představit, že právě kvůli pomalejšímu tempu film méně empatickým divákům, očekávajícím zběsilou taškařici, přijde zdlouhavý a nudný). Divácky vděčná, po celou dobu vkusná, decentně intelektuální (postavy po sobě házejí knihami a znají Bergmana) komedie funguje zároveň jako uvěřitelné vztahové drama i jako výpověď o Češích, kteří se (n)ostalgicky ohlížejí za minulostí a lpí na své zaprděné pohodě (i když už nemusejí) a chlubí se tím, že jsou první v počtu chat na osobu (i když jsou druzí). Téma návratů lze ale ve světle nečekaného (a dojemného) závěrečného setkání - kdy vychází najevo, že pro vyprávění směrodatnou (neboť vše završující) postavou byla možná ta, která za celý film téměř nic neřekla - vnímat obecněji. Touha vrátit se do dětství, do přírody, k vlastní podstatě, od které nás odvádí civilizační „zmätok“. Klid přitom paradoxně nachází pouze údajně dementní děda. Všichni ostatní se nejprve v přeneseném, během bloudění lesem v doslovném významu ztrácejí. Chata na prodej mě bavila kompozicí celku i jednotlivých záběrů (které jsou mnohdy vtipné už jen tím, kde a jak postavy sedí/stojí), v mezích žánrů uvěřitelnými a výborně zahranými postavami (dokumentarista Jan Strejcovský je přirozený talent), pokorou vůči konvencím žánru a zároveň schopností žánr nenásilně přesáhnout směrem k závažnější výpovědi (hrdinové si občas bez obalu říkají dost zraňující věci). Zřejmě nejuspokojivější tuzemská žánrovka od Okresního přeboru. 75% (18.07.2018)